čtvrtek 10. listopadu 2011

Sebevražda skrze změnu víry v liturgii

Sebevražda skrze změnu víry v liturgii
P. Paul Kramer
Poznámka vydavatele: Toto je upravený přepis přednášky z Fatima Peace Conference z října 2001. Otec Kramer studoval na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského v Římě (Angelikum), v době, kdy zde, jak to popisuje, do konce 70. let 20. století působila „poslední skupina tradičních dominikánů“. Přednáška obsahuje fakta, která nás nutí k zamyšlení a týkají se povahy nové mše a katolické povinnosti zakotvené v Tridentském vyznání víry, že je třeba držet se „přijatého a schváleného obřadu“, to jest tradiční mše.
Název „Sebevražda skrze změnu víry v liturgii“ není můj. Pochází z promluvy papeže Pia XII., který chápal, že nastává možnost krize víry a mluvil o Církvi pochybující stejně, jako kdysi pochyboval Petr a připomněl zapření Našeho Pána ze strany sv. Petra.
Papež Pius XII. o „Sebevraždě skrze změnu víry v liturgii“
Msgr. Eugen Pacelli, budoucí papež Pius XII. pronesl ohromující proroctví o budoucích změnách v Církvi:
„Znepokojuji se poselstvími blahoslavené Panny Marie předanými ve Fatimě Lucii. Toto vytrvalé upozorňování Panny Marie na nebezpečí, která hrozí Církvi, jsou Božím varováním před sebevraždou skrze změnu víry v její liturgii, její teologii a její duši. ... Všude kolem sebe slyším novátory, kteří chtějí rozbořit  posvátnou modlitebnu, zničit univerzální plamen Církve, zavrhnout její klenoty a donutit ji k výčitkám svědomí kvůli její minulosti. „Nastane den, kdy civilizovaný svět odmítne svého Boha, kdy Církev bude pochybovat, jako pochyboval Petr. Bude v pokušení uvěřit, že člověk se stal Bohem. V našich kostelích budou křesťané marně hledat červené světlo tam, kde je očekává Bůh. Stejně jako Marie Magdalena plačící před prázdnou hrobkou, budou se i oni ptát: „Kam Jej odnesli?“
Roche, Pie XII Devant L'Historie, str. 52-53
Jednou z metod heretiků, když napadají Církev, je infiltrace katolické hierarchie a následně změna liturgie, aby bylo umlčeno její otevřené vyznání víry a vypadalo to, jakože liturgie prosazuje bludařskou nauku. Papež Pius XII. varoval před tímto nebezpečím „sebevraždy skrze změnu víry v liturgii“.
Mnozí kněží a věřící nevidí žádný problém v novém mešním obřadu. Považují se za zastánce katolické tradice a jsou neskrývaně protimodernističtí. Ale rafinovanost ďábla je tak velká, že oni souhlasí s modernistickým postojem, aniž by si to uvědomovali. Je to jako s postupem při kulinářské přípravě žab: když je dáte do horké vody, okamžitě z ní vyskočí, ale jestliže je dáte do studené vody a pomalu ji ohříváte, nevšimnou si zvyšování teploty, až dokud už není příliš pozdě – jsou uvařené.
To jsem viděl na příkladu mnoha katolických biskupů. Před 25, 30 lety byli nejzarytějšími arcikonzervativci. Ale postupně začali ustupovat a na konci své misie se tito představení diecézí stále považovali za zaryté arcikonzervativce, kteří se drží apoštolské tradice Církve, ale už si neuvědomovali, že již o nich takto smýšlí jen zřídkakdo. Žili v iluzi.
Nebudu teď zmiňovat jména. Některé z těchto biskupů již soudí Ježíš Kristus. Není potřeba, abych o nich teď vynášel jakékoliv soudy já.
Až příliš častým omylem je přemýšlet o apoštolské tradici v termínech dogmatu a považovat víru a mravy a vše ostatní prostě jen za disciplinární záležitosti, které lze změnit dle vůle zákonodárce, ať už je to biskup nebo papež.
Když sv. Pavel hovoří o tradici, nehovoří pouze o dogmatu. V 2 Tes 2:15 říká: „stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním ať naším listem!“. Zde máme ústní tradici i psanou tradici. Ale on se neodkazuje jen na nauku. Sám to vyjasňuje jedním z nejznámějších vyjádření Nového Zákona. Sv. Pavel říká: „Předal jsem, co jsem přijal.“ Pak vysvětluje co je tím, co přijal. Tím, co popisuje, je mše svatá. Že totiž Pán před svým utrpením vzal chléb a řekl: „Toto je moje tělo. Toto je kalich mé krve.“ atd. Když tedy sv. Pavel říká: „stůjte pevně a zachovávejte podané nauky“ a „předal jsem, co jsem přijal,“ výslovně se odkazuje na mši svatou.
V Církvi je tak málo chápána nauka o liturgii, že se stala takřka zcela neznámou. V Summě sv. Tomáše Akvinského nenajdete o liturgii skoro nic. Důvod pro to je celkem zřejmý, pokud znáte historii vývoje nauky. Když je nějaký bod sporný, pak o něm teologové hodně píší a k danému tématu promlouvají. Ale pokud daná nauka není zpochybňována, není k ní mnoho co říci.
Kristologické spory raných věků a vývoj nauky o transsubstanciaci – o reálné Přítomnosti Ježíše Krista pod způsobami chleba a vína – přinesly velké množství spisů.
Jednou z věcí, která byla nejméně sporná, byla nauka o liturgii, protože byla dobře a všeobecně chápaná. Liturgie byla posvátným dědictvím předávaným v Církvi z generace na generaci.
Proces předávání je tím, co nazýváme tradicí. Když byla tradice ustavena, stává se obyčejem. Liturgie se postupně vyvíjí, stejně jako člověk, přirozeným, organickým způsobem dokud nedosáhne své dospělosti. Dosáhne plnosti svého vývoje a tam vývoj končí. Pak už forma liturgie zůstává neměnná a od této chvíle podléhá změnám jen velice nepatrně. V životě tradice vždy nastanou malé změny a přibudou menší doplňky a tak po určitém období potřebuje liturgie mírně upravit. A tehdy nastávají revize liturgie, které prováděli římští papežové.
Po staletích vývoje byl římský ritus nevyvážený a potřeboval upravit a kodifikovat. Což učinil papež sv. Pius V.
Velkou mýlkou v pokoncilní Církvi je to, že papež Pavel VI. učinil totéž, co papež Pius V. Ve skutečnosti uvidíme, že učinil něco naprosto opačného.
První otázkou, kterou však musíme zodpovědět, je otázka, co má změna liturgie společného s poselstvím z Fatimy. A odpověď je samozřejmě taková, že má vše společné s poselstvím z Fatimy. Biskup Cosme do Amaral, bývalý biskup z Leiry-Fatimy, hovořil v roce 1984 na technické univerzitě ve Vídni o tom, že třetí tajemství pojednává o apostazi, ztrátě víry na celých kontinentech.
Co má změna liturgie společného se ztrátou víry? Uvidíme, že má vše společné se ztrátou víry. Otec Alonso mluvil o tom, že třetí tajemství pojednává o nedostatcích vysoké církevní hierarchie a o tom, že jeho obsah dává za pravdu těm, kteří jsou v Církvi nazýváni tradicionalisty.
Pravidlo tradice a liturgie
Jedním z hlavních témat tradičních katolíků je to, že vyzdvihují důležitost římského mešního ritu, který stoji v protikladu k ritu Pavla VI., a to kvůli nedostatkům v ritu papeže Pavla VI. Jakmile zmíníte nedostatky v ritu papeže Pavla VI., takzvaní konzervativci začnou být velmi znepokojení. Řeknou: „Ale ritus Pavla VI. byl promulgován pro celou Církev a má ochranu neomylnosti. Jak se můžete odvažovat říkat, že je v novém mešním ritu nějaký nedostatek, když Duch Svatý poskytuje papeži ochranu při promulgování ritů pro celou Církev?“
Tito lidé nechápou, že si nepříliš pozorně přečetli dokument k tzv. promulgování misálu papeže Pavla VI., kterýžto misál je nazýván Římským misálem podvodně, protože mešní ritus v něm obsažený není římským ritem mše. Není to římská liturgie. Je tím, co velký architekt nového mešního ritu Msgr. Annibale Bugnini nazval novým výtvorem. Joseph Gelineau SJ, jeho pravá ruka, o novém ritu řekl: „Musíme to říci upřímně. Římský ritus už neexistuje. Byl zničen.“ On by to vědět měl. Byl jedním z hlavních ničitelů.
K úvaze je tu něco skutečně ohromujícího: kánon 846 nového Kodexu kanonického práva z roku 1983, který promulgoval papež Jan Pavel II., říká, že udělovatel udílí svátosti podle svého vlastního obřadu. Tento zákon jednoduše odráží nauku katolické víry. A existuje neomylné katolické učení týkající se regulování posvátné liturgie. Je ale málo známé a pozapomnělo se na něj.
Nejprve prozkoumejme, co Kodex kanonického práva míní „svým vlastním obřadem“. Pro východní katolíky, kteří užívají Božskou liturgii sv. Jana Zlatoústého, protože jsou byzantského ritu, je jejich liturgií byzantská liturgie.
Proto Florentský koncil za papeže Evžena IV. ustanovil, že ti, kdo jsou východního ritu, budou mít svatou eucharistii podle obyčeje své církve, stejně jako ti, kteří jsou římského ritu, musí užívat svatou eucharistii podle obyčeje římské církve.
Toto nebyl nahodilý výrok. Pramení z nauky, že liturgie se řídí zvykovým právem. Co je tak posvátného na obyčeji? Proč se liturgie řídí zvykovým právem? Protože obyčej ustanovuje tradici a zákon tradice je vysvětlen v Písmu svatém. Sv. Pavel v liturgii, kterou obdržel, neprovedl žádné inovace. „Předal jsem, co jsem přijal.“
Tímto tedy Písmo svaté ustanovuje pravidlo tradice, tradice ustanovuje obyčej, a proto Florentský koncil skrze slavnostní definici aplikoval princip, že obyčej řídí liturgii. Definoval, že ti, kteří patří do řeckokatolické církve, musí používat kvašený chléb, a ti, kdo patří do římskokatolické církve, musí užívat nekvašený chléb.
Kánon 27 nového Kodexu kanonického práva vysvětluje, že právní obyčej podává nejlepší výklad zákona. Podíváme-li se tedy na liturgický zákon v duchu kanonické tradice, to jest, budeme autenticky chápat zákon, jak bylo zamýšleno, že má být chápán, pak jej musíme chápat podle tradice, která ustanovila církevní a liturgické obyčeje. Z toho plyne, jak důležitý je obyčej při určování smyslu a významu zákona.
Mezi dávnými Otci to sv. Jan Zlatoústý říkal podobně: „Je to tradice? Dál se neptejte.
Mezi středověkými Učiteli Církve nenalezneme příliš mnoho prohlášení k této věci, ale něco přece nalezneme. Sv. Petr Damián a jiní jednomyslně učí, že významné prvky se nesmí měnit. Co bylo předáno, nemá se pozměňovat. Platí to natolik, že dokonce i kdyby papež měl učinit nějakou změnu ve všeobecných obyčejích Církve, nemáme jej následovat. Kniha, která pojednává specificky o obyčejích, teologické pojednání sepsané papežem Inocencem III. říká, že pokud papež učiní změny ve všeobecných obyčejích Církve, nemáme jej následovat.
Nyní existuje mnoho biskupů, kteří trvají na tom, aby se kněží a věřící přidržovali nového ritu papeže Pavla VI., protože, jak tvrdí, byl papežem nařízen, a tudíž jej musíme se slepou poslušností přijmout. A jestliže trváme na tom, že se budeme přidržovat tradiční liturgie Církve, nejsme věrní katolíci. A přitom zde máme jednoho z největších papežů, který nám vysvětluje, že pokud by se papež odvážil učinit takové změny, nemáme jej následovat.
Ale jde to ještě dál. Kardinál Torquemada byl papežem Evženem IV. jmenován za oficiálního teologa Florentského koncilu, na němž byl potvrzen princip, že liturgie se řídí obyčejem. Kardinál Torquemada v oné knize, kterou jsem zmiňoval, vysvětluje za použití citátu papeže Inocence III., že pokud by se papež pokusil změnit obyčeje Církve, zvláště v liturgických ritech, a pokud by se pokusil změnit církevní liturgické obřady, dopustil by se schizmatického aktu.
O století později vysvětloval velký Suarez, který byl papežem Pavlem V. prohlášen za nejzbožnějšího a nejskvělejšího učitele Církve, že „pokud by se papež pokoušel změnit liturgii, upadl by do schizmatu“. Toto je papežem schválené učení dvou největších teologů své doby. Bylo uznáno, že to, co učí, skutečně vyjadřuje názor následníků sv. Petra v jejich Magisteriu.
To nás přivádí k 19. listopadu 1969. Papež Pavel VI. při své středeční audienci činí prohlášení, že nastane změna v liturgii v latinské církvi. Mše se bude sloužit odlišně, než se sloužila dříve. A poznamenává, jak zvláštní to bude, protože mše je považována za tradiční a nedotknutelné vyjádření našeho kultu a naší víry.
Papež Pavel VI. tuto věc očividně příliš hluboce nezvažoval. Měl se zeptat „jak?“. Jak je mše považována za tradiční a nedotknutelné vyjádření našeho náboženského kultu? Odpovědí na tuto otázku je, že mše je neomylným učením katolické víry, a že ho musíme přijímat a musíme se přidržovat tradičních obřadů našich církví.
Jednou jsem o této otázce hovořil s jedním knězem a ještě než jsem mohl říci tento argument, řekl: „Nemůže jít o věc víry, protože tridentská mše, římský ritus, ani v době úmrtí posledního apoštola neexistoval. Tak jak může být tridentská mše věcí Božího zákona?“.  A tehdy jsem řekl: „Odpovím na vaši otázku. Boží zákon je vyjádřen v neomylném vyznání víry. Tridentské vyznání víry zavazuje všechny katolíky k tomu, aby se přidržovali tradiční liturgie, převzatých a schválených obřadů. Proč se nazývají převzaté a schválené? Protože jsou schválené do té míry, jak byly ctěny tradicí, autoritativním předáváním obřadů. Ony jsou tím skutečným dědictvím, které jsme obdrželi skrze věky apoštolskou tradicí od Otců. Obdrželi jsme naši posvátnou liturgii skrze tradici. Pokud jsme ji neobdrželi skrze tradici, nejde o autentickou liturgii. A je to tak kvůli Božímu zákonu, jak jej definovala Církev, a vysvětlil sv. Pavel – liturgie se má předávat skrze tradici.
Papež Pavel VI., který nepochopil, že je to věcí Boží a katolické víry slavnostně vyznané v Tridentském vyznání víry, ohlásil, že se tato liturgie změní a půjde o velké změny. Ale jak to, když je mše, jak to sám Montini připustil, považována za nedotknutelné, tradiční vyjádření našeho náboženského kultu a naší víry?
Když hovoříme o ztrátě víry, o níž k nám mluvila Naše Paní z Fatimy ve třetím tajemství, vidíme, že je tento bod zamlžován. Od doby protestantské reformace se kladl takový důraz na naukovou jasnost při vyvracení mylných protestantských nauk, že se opomíjelo církevní učení ohledně liturgie. A tím, že se toto učení opomíjelo, bylo zapomenuto. A tak, když se provedly změny, zaváděli je do praxe ti, kdo jako vysoce postavené autority zanedbávaly církevní učení při provádění těchto změn. A proto třetí tajemství pojednává o zanedbání povinností duchovních z vyšší hierarchie Církve.
„Promulgování“ nové mše?
Než se dostanu k dokumentu Druhého vatikánského koncilu Sacrosanctum Concilium, musím poukázat na to, že když si velice pozorně přečteme Missale Romanum papeže Pavla VI., uvidíme, že papež Pavel VI. nikdy nevydal výnos, nikdy nepromulgoval nový mešní obřad jako náhradu starého obřadu. Vlastně vůbec ani nikdy správně nepromulgoval novou mši.
Při jednom ze svých rozhovorů se zesnulým biskupem Salvadorem Lazem jsem poukázal na toto: „Vaše Excelence, musíte být velice pečlivý, když čtete tyto dokumenty, protože jsou velice prohnané. Zdá se, že naznačují a přinášejí něco, co ale ve skutečnosti nevyhlašují. Tváří se, jako že něco vyhlašují za zákon, ale když se velice pečlivě podíváte, vůbec nic nevyhlašují.“ Biskup Lazo mi odpověděl: „Ale Řím, Vatikán, představení Římské kurie, dikasteria, oni jsou našimi duchovními otci. Náš vztah k nim je vztahem synovské úcty ke svým duchovním otcům. Nepředpokládali jsme tedy, že je nutné, abychom četli jejich dokumenty tak přepečlivě.“ A pak se velmi rozzlobil a řekl: „zneužili naší synovskou úctu a podvedli nás“.

V závěru Druhého vatikánského koncilu někteří biskupové dotazovali sekretáře koncilu kardinála Pericla Feliciho ohledně toho, co teologové nazývají „teologickou poznámkou“ koncilu.  Kardinál Felici odpověděl:  „Musíme rozlišovat podle schémat a kapitol ty, které již byly předmětem dogmatických definicí v minulosti. Co se týká deklarací, které mají charakter novot, musíme mít výhrady.“
V takzvaném Římském misálu, v němž není obsažen římský ritus, ale ritus papeže Pavla VI. uvidíte na konci dokumentu, že papež Pavel VI. velmi slavnostně říká: „to, co jsme nařídili, vstoupí v platnost 30. listopadu příštího roku“. Dnešní lidé to čtou, jako to četli před více než třiceti lety: „To, co jsme nařídili, bude mít platnost zákona v listopadu. Toto je misál, který musíme používat od příštího listopadu.“ To je dojem, který chtěli vyvolat. Ale nechtěli převzít odpovědnost za jeho skutečné uzákonění.
Pak si přečtete celý dokument znovu. Znovu si přečtete vše. Co bylo nařízeno? Co vlastně tento dokument nařídil? U čeho slavnostně deklaroval to, že to bude mít platnost zákona příštího listopadu? V této apoštolské konstituci papeže Pavla VI., v Missale Romanum, jsou přesně dva výnosy. On deklaruje, že v této knize budou vytištěny tři nové eucharistické modlitby. On deklaruje, jaká budou konsekrační slova, která se objeví ve všech čtyřech eucharistických modlitbách. To je jediná věc, kterou v celém dokumentu, tzv. Římském misálu, deklaruje. Pozorně si jej přečtěte. Uvidíte, že nic jiného se v celém dokumentu nedeklaruje. V tomto výnosu se nepromulguje nový mešní obřad.
Podívejte se na Quo Primum Tempore papeže Pia V., to je promulgace. Misál se bude „napříště po budoucí věčné časy používat ve všech kostelech... ...ledaže by od samého začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným zřízením nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě stě let. ...Všem pak ostatním zmíněným kostelům odnímáme užívání těch misálů a stanovíme a nařizujeme tímto navždy platným ustanovením, aby pod trestem naší nevole úplně a zcela byly odloženy misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno“. Tomu se říká uzákonění. Missale Romanum papeže Pavla VI. prostě jen představuje jistou knihu a deklaruje, že v této knize budou vytištěny některé nové modlitby. Není zde nic, co by bylo disciplinární povahy. Nepředepisuje se používání nového misálu, dokonce se ani nepovoluje, aby jej kdokoliv používal. Není zde absolutně žádné svolení papeže Pavla VI. k používání tohoto nového misálu.
Kdo podléhá používání tohoto nového misálu? Ani slovo. Kdo může používat tento misál? Kde jej může používat? Ani slovo. Proto má dokument velmi zvláštní uspořádání. V nadpise stojí „promulgace“. Čteme text dokumentu a vidíme, že promulgováno nebylo nic. Jen si představte, kdyby slavnostní definování Nanebevzetí Panny Marie postrádalo jedinou klíčovou pasáž, kde papež Pius XII. říká: „prohlašujeme a definujeme jako Bohem zjevené dogma, že neposkvrněná Bohorodička a ustavičná Panna Maria, když se uzavřel běh jejího pozemského života, byla vzata s duší i tělem do nebeské slávy“. Jaká by byla dogmatická hodnota, dogmatická síla takového dokumentu? Byl by naprosto bezcenný. Kdyby neobsahoval tuto větu, nebyla by to definice. Je jedno, jaký by byl název dokumentu, je jedno kolik stran slavnostního textu by v tomto dokumentu bylo. Kdyby v něm nebyla tato jediná věta, která skutečně věc definuje, pak by byl tento dokument neplatný. Jako definice by nebyl ničím. Byl by bezcenný.
K samotné povaze zákona se vztahuje to, že zákon musí být ve svých formulacích normativní. Jinak řečeno, zákon musí nařizovat, musí ukládat povinnost těm, kdo zákonu podléhají. Musí být jasné, kdo zákonu podléhá. Musí být naprosto zřejmé, co se nařizuje. Jestliže toto v pravidle nebo v zákoně nenaleznete, pak to jednoduše není zákon, protože to, co tvoří samu podstatu zákona, samotné jádro zákona, zde chybí. Zákon, který subjektu nenařizuje dělat nebo nedělat něco, je jako definice, která nedefinuje. „Lex dubia, lex nulla“. Nejistý zákon není zákonem. „Lex dubia non obligat“ – pochybný zákon, nezavazuje, protože zákon musí přesně stanovovat pravidla – ukládat zákonnou povinnost těm, kteří jsou jím specifikováni.
Missale Romanum toto zjevně nečiní. Není zákonem týkajícím se církevní disciplíny. Nenařizuje, ani nepovoluje nikomu používat misál papeže Pavla VI. A proto zde nalézáme druhou promulgaci. Missale Romanum sám sebe nazývá promulgací. Až dojdete na konec dokumentu, obraťte poslední stránku a naleznete promulgaci Posvátné kongregace ritů podepsanou kardinálem Gutem, která promulguje nový misál poté, co prý byl právě promulgován papežem Pavlem VI. v Missale Romanum. Skutečně velice zvláštní.
Není možné, aby kardinál, který je prefektem římské kongregace, zamítnul a anuloval, byť i s povolením papeže, slavnostní výnosy papeže v apoštolské konstituci. To je zřejmé dokonce i v Kodexu kanonického práva z roku 1983. Jde o ztělesnění starobylého principu, který existuje v kanonické tradici Církve po staletí: „inferior non potest tollere legem superioris
Ale promulgace kardinála Guta se dokonce ani nepokoušela potlačit misál papeže Pia V. Zašla jen tak daleko, že povolovala používání nového misálu a vyhlašovala, že pouze biskupové budou mít pravomoc říci, kdy může být nový misál používán. Jen potud došla promulgace nového misálu. Jde jen o povolení. Realizováno má být biskupy. Je proto omylem, aby kdokoliv říkal, že misál papeže Pavla VI. byl promulgován pro univerzální církev latinského obřadu. To prostě nebyl. Jen to tak má vypadat. Klíčové fráze, které by konstituovaly zákon, skutečné promulgování zákona, který je v Církvi nutné všeobecně uposlechnout, se v apoštolské konstituci Missale Romanum nikde nenachází.
Kněží vychování v Opus Dei proto prezentují nepodložený argument, když říkají: „Jak zde, otče, mohou být nedostatky? Jak zde může být cokoliv v nepořádku s novou mší, když byla promulgována pro celou Církev?“ To je faktický omyl. Nikdy nebyla promulgována pro celou Církev. Je jen povolena jako výjimka.
Má nová mše vady? To skutečně má. Druhý vatikánský koncil vyhlásil, jak má revize liturgie probíhat. Ocituji přesně slova ze Sacrosanctum Concilium: „ ...aby /obřady/ tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice.“ Základním principem tradice při vývoji liturgie je postupný organický rozvoj, jako když se dítě vyvíjí v dospělého. Kdybychom uťali někomu hlavu a transplantovali mu hlavu někoho jiného, nebyl by to přirozený organický vývoj. Přesto zde máme amputace provedené na uznávané tradiční liturgii římské církve ve velkém.
Koncil deklaroval, „ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují”. — Sacrosanctum Concilium, 23. Poté byla provedena a realizována reforma a hlava konzilia (což byl orgán zřízený papežem Pavlem VI. pro revizi liturgie) Msgr. Bugnini prohlašuje, že jde o skutečně nový výtvor a jeho pravá ruka, otec Gelineau, říká, že římský ritus byl zničen. Už neexistuje. Rád bych věděl, co se stalo s onou zásadou: „ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují“! 
 Ekumenická liturgie
Dalším z bandy liturgických vandalů byl otec Carlo Braga. Koncil deklaroval, že liturgie musí být obnovena podle původních norem Svatých otců. Liturgičtí reformátoři, kteří stvořili nový ritus, učinili tyto změny, jak to otec Braga nazývá, s „ekumenickým rozměrem“ a - zamyslete se teď nad těmi slovy - s „novými základy eucharistické teologie“. Už nikoliv s teologií Tridentského koncilu, s naukou sv. Tomáše Akvinského. Ale s novými základy eucharistické teologie.
A jak procházíme jednu změnu po druhé, vidíme, že tyto změny provedené v liturgii zrcadlí přesně ty změny, které provedli protestantští reformátoři v 16. století. Nezdá se vám, že je to více než náhoda, že všechny tyto změny provedené v liturgii jsou přesně takové, jaké učinili protestantští reformátoři? A cokoliv, co bylo shledáno urážlivé k protestantům, cokoliv, co bylo drahé tradiční katolické nauce o eucharistii a nauce o mši svaté bylo v liturgii buď oslabeno, nebo z ní úplně odstraněno tak, že jeden z protestantských pozorovatelů na Druhém vatikánském koncilu, který při tvorbě nové liturgie pomáhal a radil, řekl, že „evangeličtí protestanti, mohou tento nový ritus s naprostým klidem používat“. „Nové základy“ eucharistické teologie jsou zřetelně protestantské.
Ale když hovoříme o obnově liturgie v souladu s původními normami Svatých otců, je tím míněno to, co vyjadřují slova papeže Lva XIII., když v Orientalum Dignitas vysvětluje, že Církev povoluje a provádí některé inovace ve vnějších formách povětšinou, když jsou v souladu s dávnou minulostí, což znamená, že jde o změny, které svou povahou představují obnovu. Přesně toto učinil papež sv. Pius V. Obnovil liturgii podle norem raných Otců. To byla vůle vyjádřená Tridentským koncilem podle obyčejů a norem raných Otců. Dokument Sacrosanctum Concilium použil takřka totožné vyjádření – podle původních norem Svatých Otců.
Z toho je zcela jasné, že je nedovolené provádět v liturgii radikální změny, které odráží protestantizovanou nauku o mši svaté a svátostech obecně, zvláště co se týká Svátosti oltářní.
Potřeba zachovat podstatu liturgických obřadů je věcí víry. Jak jsem již poukázal, katolíkům se v Tridentském vyznání víry přikazuje přidržovat se, přijímat a uznávat ty obřady, které jsou předanými a schválenými obřady posvátné liturgie v katolické Církvi při slavnostním udělování svátostí.
Ti, kteří brání novou liturgii, někdy poukazují na teology jako je Tanqueray a další, kteří řekli, že obřady nemůže měnit nikdo s výjimkou papeže. Musím položit otázku: Mohli se papeži po 600 let mýlit ve svém slavnostním vyznání víry? Úplně prvním aktem, který papeži počínaje papežem sv. Agathem činili, bylo složení slavnostního vyznání víry a přísahy ve chvíli papežské korunovace, v němž slavnostně přísahali a slavnostně vyznávali, že nemají pravomoc měnit, a že nezmění, kázeň a církevní obřad. Dovolávají se toho, že na ně dopadne hněv Boží, pokud by se odvážili změnit jej nebo by dovolili, aby se změnil.
To neznamená, že naprosto nic se v liturgii nikdy nemůže změnit. Jak jsem poukázal, podle učení papeže Lva XIII. se mohou provádět změny, které svou povahou představují obnovu. Menší doplňky jsou povoleny. A autoritě papeže náleží obnovovat liturgii, zachovávat liturgii, jak to učil papež Pius IX. Je povinností papežů zachovávat liturgii a chránit ji před rozřeďováním.
Po 600 let tuto slavnostní přísahu skládal jeden papež za druhým od časů sv. Agatha až po papeže Bonifáce VIII. Různí papeži vysvětlovali, že papež má pravomoc upravovat církevní kázeň, upravovat ji podle současných potřeb Církve. Ale provádět úpravy je jedna věc. Provádět drastické změny, něco zcela odstranit a nahradit to něčím jiným, je věcí, u níž papežové slavnostně vyznávali, že nemají pravomoc ji učinit.
Papež Bonifác tuto korunovační přísahu nesložil kvůli politické situaci své doby. Existovalo napětí mezi papežem a francouzským králem Filipem IV. Sličným, který dokonce nakonec zaútočil na papežova vojska, oblehl papeže Bonifáce VIII. a skutečně jej vystavil fyzickému násilí. Papež Bonifác VIII. nechtěl nikterak budit zdání, že potřebuje schválení nebo souhlas jakéhokoliv světského panovníka, takže korunovační přísahu nepodepsal a odeslal ji vládnoucím panovníkům oné doby. Soudil, že je přísaha neuvážená. Nebylo to proto, že by s přísahou nesouhlasil, když ji zrušil, ale bylo to kvůli politické situaci tohoto historického období, které si vyžadovalo politickou změnu.
Nicméně jde o nauku Církve a tato korunovační přísaha je dokumentem vyjadřujícím tradici Církve, že papeži skutečně nemají pravomoc zrušit to, co je přijatým a schváleným obřadem a nahradit jej jiným. Tak je to Církví definováno, tudíž je to Božím zákonem. Je povinné se přidržovat tradičních přijatých obřadů. To je vyznáním víry. Proto Tridentský koncil, 7. zasedání, kánon 13 deklaroval: „Kdo tvrdí, že přijaté a schválené obřady katolické církve, obvykle používané při slavnostním vysluhování svátostí, je možno podceňovat, nebo že je může vysluhovatel bez provinění libovolně vynechat, nebo že každý pastýř církve je může zaměnit za jiné, nové, anathema sit.“
Je naprosto jasné, že tato klatba deklaruje, že je bludem říkat, že jakýkoliv duchovní katolické Církve má pravomoc revidovat posvátnou liturgii, tradiční obřady a měnit tradiční obřady na nové obřady.
Když Pistojská synoda v roce 1786 navrhla zjednodušení liturgie, používání národního jazyka a hlasité recitování mešního kánonu, papež Pius VI. tyto návrhy zavrhnul. Ony reformy navrhované Pistojskou synodou jsou přesně stejné, jaké byly navrženy na Druhém vatikánském koncilu.
A v tomto bodě ti, kteří z pomýlené věrnosti koncilu začnou tradiční katolíky podezřívat, že nejsou zcela pravověrní, řeknou: „Ale jak se odvažujete zpochybňovat Druhý vatikánský koncil? Byl to papež spolu se všemi biskupy, kdo vydal tyto dekrety. Jak s nimi vůbec můžete nesouhlasit? Nejste věrní církevním autoritám.“ Odpověď byla vcelku prostá. Použil jsem vyjádření kardinála Ratzingera, který hovořil o těch, kteří z Druhého vatikánského koncilu učinili „superdogma“.
Je faktem, že oficiální politika Druhého vatikánského koncilu byla docela jasně vyjádřena kardinálem Periclem Felicim, který byl tehdy generálním sekretářem Druhého vatikánského koncilu. Ze své způsobilosti generálního sekretáře řekl koncilním otcům, když se jej dotazovali na teologickou váhu – nebo abych použil přesný termín teologickou poznámku – koncilu – řekl něco, na co se nesmí zapomínat. „Musíme rozlišovat podle schémat a kapitol ty, které již byly předmětem dogmatických definicí v minulosti. Co se týká deklarací, které mají charakter novot, musíme mít výhrady.“ Velice přesně, velice jasně, postojem Druhého vatikánského koncilu k sobě samému bylo to, že ty návrhy a nauky, které mají charakter novot, nemohou být věřícím uloženy jako povinnost. Je to sám koncil, který ponechává věřícím právo mít výhrady, což znamená, že věřící nemusí schvalovat vše, co koncil říká, ale pouze to, co již bylo předtím definováno. A toho se musíme přidržovat.
A tak máme právo zpochybňovat některé reformy liturgie, po nichž se volalo na Druhém vatikánském koncilu. Těm, kteří ještě mají katolické chápání liturgie Církve, je zcela jasné to, že liturgie nemůže být nejednoznačná. Nemůže naznačovat herezi. Když se podíváme na článek 7 Všeobecných pokynů k novému misálu, definuje mši svatou v závislosti na tvůrcích nového obřadu.
Liberálové budou poukazovat na to, „že tato definice byla vyňata. Byla odstraněna.“ Ale to je totéž jako zavírat vrata od stodoly poté, co kůň již utekl, protože oni reformovali liturgii podle této heretické protestantské definice mše. A jestliže se pozorně podíváte na rozličné části nového mešního obřadu, naznačují protestantskou herezi. Nebudu to probírat bod po bodu, protože k tomu existuje množství literatury pro ty, kdo by si o tom rádi přečetli.
Na co ale musím poukázat, jsou dva body, v nichž nová liturgie selhává. Za prvé nejde o přijatý tradiční obřad, který po nás katolická víra vyžaduje. Kánon 846 předepisuje, že je nutno se přidržovat svého vlastního obřadu, což znamená našeho tradičního obřadu. Jakožto pro římské katolíky je pro nás vlastním obřadem římský obřad, nikoliv nějaká nová směsice, kterou vytvořili někteří byrokrati v Římě a pokusili se nám ji vnutit. Jako římským katolíkům nám náleží římský obřad stejně jako východním (byzantským) katolíkům náleží byzantský obřad. Tyto obřady nelze změnit, protože nám vyznání víry nařizuje držet se našich tradičních liturgických obřadů.
Za druhé, dvojznačnosti a protestantská dvojsmyslnost nového obřadu jsou dobře zdokumentované (dokonce na ně poukazoval kardinál Ottaviani a kardinál Bacci ještě během vlády papeže Pavla VI.). Ukazují, že nový obřad selhává v tom, aby byl tím, čím musí liturgie být podle deklarace papeže Pia XII., tj. explicitním vyjádřením katolické víry. Dvojznačnosti, pokřivení, náznaky hereze v novém mešním obřadu způsobily to, co sestra Lucie zmiňuje ve spojitosti se třetím fatimským tajemstvím: „ďábelské zmatení v pokoncilní Církvi“.
Papež Pius XI. deklaroval, že mše je nejdůležitějším orgánem řádného Magisteria Církve. Až bude liturgie obnovena jako jasné a jednoznačné vyznání katolické víry, pak věřící přestanou žít v oparu zmatení, který nastal selháním duchovních a nedbalostí vyšší hierarchie ohledně povinnosti přidržovat se prostě a jednoznačně katolické víry. Tím, že šíří zmatení, dvojznačnosti a nejasnosti, způsobili to, co je vyjádřeno ve třetím fatimském tajemství – které neodhalil nikdo menší než bývalý biskup z Fatimy – apostazi, ztrátu víry celých kontinentů.
Překlad: D. Grof