pátek 27. ledna 2012

Cíl a užitek liturgie

Cíl a užitek liturgie
P. Ant. Čala, O.P.
1. Hlavním a prvotním cílem liturgie jest: vzdávati Bohu čest, uznati svrchovanou velebnost Boží a podrobit se jí. Ale velebnost Boží je nekonečná a její vztah k tvorstvu může člověk vyjádřiti mnoha různými způsoby. Proto rozlišujeme také různé druhy úkonů, jimiž člověk vzdává Bohu čest a uznává svrchovanou velebnost Boží: klanění, díkůčinění, smír a prosba.
Bůh je nevyšším Pánem všeho tvorstva, a hlavně Pánem člověka. Proto člověk je povinen uznati tuto svrchovanost Boží a svou naprostou závislost na Bohu, je povinen klaněti se Bohu. – Bůh je Stvořitelem a Pánem celého vesmíru, od něho máme vše, co jsme a máme. Dal nám bytí, udržuje nás v něm a hýbe nás ke každému úkonu nejen jako cílová a účinná příčina, nýbrž i jako tvarová příčina. Proto máme Bohu za všechno děkovat. – Nekonečnou velebnost Boží, kterou jsem hříchy urazili, máme usmířit a prositi za odpuštění Toho, „jenž svou všemohoucnost nejvíce projevuje ušetřením a smilováním“. (1) – Bůh je naším posledním cílem, jehož máme dosáhnout ne svými vlastními silami, nýbrž prostředky nadpřirozenými, jež přesahují síly a schopnosti jakéhokoli tvora a o které tedy musíme prositi Toho, bez něhož nemůžeme učiniti nic.
Klanění, díkůčínění, smír a prosba je čtverý hlavní cíl liturgie.
Oběť mše svaté, jako nejdokonalejší úkon bohopocty, směřuje o sobě ke všem čtyřem zmíněným cílům. Ale ostatní liturgické úkony (sv. svátosti, modlitba brevíře, svátostiny), vzaty jednotlivě, směřují k oněm čtyřem cílům.
Klaněním a díkůčiněním chceme výslovně a přímo ctíti Boha; smírem a prosbou chceme také ctíti Boha aspoň zavinutě a nepřímo, ale výslovně a bezprostředně chceme nějaké své dobro. A proto účinky smíru a prosby nazýváme užitkem liturgie, poněvadž jsou nám užitečné a spasitelné. (2)
Je samozřejmo, že úkony klanění a díkůčinění jsou dokonalejší úkony bohopocty než úkony smíru a prosby, protože bezprostředně směřují k poslednímu cíli. A proto „dobrá a spořádaná modlitba má napřed začínat chválou a díkůčiněním“, jak praví sv. Ambrož. (3)
I v tomto ohledu liturgická bohopocta zase vyniká nad soukromou bohopoctou.
Když se modlí jednotlivec, obyčejně cítí svou ubohost, napřed prosí Boha o odpuštění svých hříchů a chyb, prosí o milost a různá časná dobra pro sebe nebo pro své bližní; často prosí jen o časná dobra. Ale když se modlí Církev, tu ve své liturgii první a největší místo věnuje klanění a díkůčinění. Klanění a díkůčinění je prvotním cílem mše svaté i modlitby brevíře. Kolik to chval v celé liturgii! Sláva na výsostech Bohu, Tebe Boha chválíme, žalmy, hymny, Sláva Otci po každém žalmu, Aleluja atd.... Ale Církev nezapomíná v liturgii ani na potřeby svých údů, jak je patrno z liturgie svátostné. Než i mimo svátosti prosí o odpuštění hříchů a trestů, prosí za živé i za zemřelé, prosí za zdraví těla i duše, i za jiná časná dobra, a to vždy podmínečně: abychom totiž „tak prošli časnými dobry, bychom neztratili věčných“. (4)
2. Celá liturgie směřuje především k prvotnímu cíli: k oslavě Boha. Ale kromě toho může býti Církví řízena ještě k jiným cílům, k druhotným cílům, odpovídajícím poslání Církve. Avšak poslání Církve jest: vésti k Bohu lidský rozum pravou věrou a lidskou vůli uskutečňováním křesťanských ctností. Proto Církev chce prostřednictvím liturgie vštěpovat pravou víru a vésti k pravým křesťanským ctnostem. To jest druhotný cíl liturgie: poučný a mravní.
a) Poučný cíl liturgie je zcela zřejmý. Bohopocta je totiž uznání vznešenosti Boží a naší závislosti na Bohu; a proto nutně předpokládá rozumové poznání našich vztahů k Bohu, a toto poznání se v katolické bohoslužbě děje hlavně prostřednictvím víry. Proto bohopocta, a tedy i liturgie jest založena na víře.
Liturgie sice netvoří nových článků víry, ale vyjadřuje víru Církve. Církev neužívá liturgických formulí k vymezení článků víry, ani ne k prohlášení článků víry, nýbrž k uctívání Boha. Ale způsobem, jímž ctí Boha, vyjadřuje, co sama věří a jak věří. Ačkoli Církev může někdy trpěti nějaké méně správné vyjadřování ve věci nezávažné, přece nemůže dopustit, aby se v liturgii často opakoval opak toho, co Církev sama věří. (5) Proto liturgie jest původním svědectvím víry Církve, důležitým pokladem tradice, a má i průkaznou sílu k potvrzení anebo k dokázání článků víry. Svatí Otcové právem čerpali často z liturgie důkazy k potírání bludů anebo k vymezení pravé nauky Církve.
Důkaz vzatý z liturgie dokazuje s plnou jistotou pravdivost nějakého článku víry, je-li z něho zřejmo, že Církev mravně celá někdy vyznávala, že tato nauka jistě patří k pokladu víry. Není totiž možno, aby se celá Církev mýlila v nějakém článku víry. Co někdy vyznávala celá Církev, je často snáze patrné z liturgie než ze spisů sv. Otců; neboť liturgické svědectví nebylo proneseno jen jednou od jednoho člověka, nýbrž bylo opakováno od mnoha pokolení po celá staletí. Z povahy liturgického úkonu a ze způsobu, jak Církev káže modliti se, je možno někdy jistě vyvoditi, co se má věřiti: zákon modlitby ukazuje zákon víry (lex orandi, lex credendi).
Liturgie vštěpuje křesťanskému lidu nauku Církve. Dává věřícím předčítat a uvažovat mnohá význačná místa ze všech knih Starého i Nového zákona, ze sv. Otců a církevních Učitelů. V liturgii jsou vyjádřeny všechny hlavní články víry: o Bohu v Trojici i v Jednotě, o Bohu Stvořiteli, Vykupiteli i Posvětiteli, o andělích, o člověku, o poměru tvorů k Tvůrci, o prostředcích, jichž má člověk užívat, aby dospěl k Bohu... Rozvine-li se některý článek víry, jejž Církev dříve vyznávala jen zavinutě (na př. článek o Neposkvrněném Početí P. Marie, ihned je vyjádřen i v liturgii. Je-li některý článek napadán novými bludaři (na př. článek o vycházení Ducha sv. z Otca i Syna), ihned je přesněji vyjádřen i v liturgických formulích.
Mimo to v církevním roce se obnovují všechna tajemství pozemského života Kristova, připomíná se nám život a ctnost svatých, připomínají se nám mnohé události ze života národa židovského. Z toho je patrno, že v liturgii je obsažena téměř celá theologie a celá tradice.
b) Mravní a asketický cíl liturgie je neméně zřejmý. Liturgie bývá právem zvána školou dokonalého křesťanského života, protože nám zprostředkuje milosti, jichž potřebujeme k dokonalosti, a protože vyžaduje naši spolupráci; v liturgii se cvičí všechny hlavní ctnosti, dávají se nám pravidla ctnostného života, ukazují se nám vzory všech ctností.
Při provádění liturgie se cvičíme v mnoha ctnostech, zvláště ve ctnosti nábožnosti, která je duší celé liturgie. Mnoho liturgických úkonů je přímo vzbuzeno ctností nábožnosti; mnoho jest jich přikázáno ctností nábožnosti, ale vzbuzeno jinými ctnostmi, takže v liturgii se člověk téměř stále cvičí ve víře, naději, lásce, pokoře, jak bylo naznačeno už v předešlé úvaze.
Liturgie nám podává pravidla opravdového, dokonalého křesťanského života, nejen v různých čteních z Písma svatého a ze svatých Otců, nýbrž v modlitbách a v příkladu svatých.
Liturgie nám podává nejdokonalejší vzor opravdového křesťanského života: Ježíše Krista v jeho svatém člověčenství. V církevním roce se obnovují všechna tajemství života Kristova, nejen abychom je poznali a obdivovali, nýbrž abychom je prožívali, vychutnávali a následovali, abychom se s Kristem spojovali stále úžeji, abychom se stále více přetvořovali v Krista, bychom mohli říci se sv. Pavlem: „Nežiji už já, ale žije ve mne Kristus.“
Život a ctnosti Kristovy se nám v liturgii nepodávají abstraktně a suše, nýbrž velmi živě a dramaticky, abychom jej mohli dobře proniknout, abychom jej opravdu prožívali a pak následovali. (6)
Liturgie nám ukazuje, že tajemství života Kristova, která se udála na Kristu fysickém, se duchovně obnovují na Kristu mystickém, jak často připomínají sv. Otcové. A tak z jednotlivých tajemství života Kristova můžeme čerpati zvláštní užitek, jejž nám  Kristus zasloužil zvláště tímto tajemstvím a jejž nám chce dáti liturgie, obnovují tajemství života Kristova. – V adventě se máme očistit a připravit na příchod Kristův, „roznítit svá srdce k připravování cest Jednorozeného Syna“; (7) o vánocích se máme snažiti, abychom „účastníce se zrození Kristova, zřekli se skutků těla“; (8) o velikonocích, abychom povstali s Kristem; o Nanebevstoupení, abychom „také sami myslí dleli v nebesích“. (9)
Aby nás dokonalost života Kristova neodstrašila, podává nám liturgie také vzory svatých, kteří jsou nám jaksi bližší, protože jsou to pouzí lidé jako my a museli bojovati s týmiž obtížemi, museli odstraňovati tytéž překážky jako my.
Tím vším je naše vůle účinně vedena k opravdovému dokonalému křesťanskému životu. Proto můžeme říci, že liturgie jest nejlepší vychovatelkou křesťanského lidu.

(1)   Orace z X. neděle po sv. Duchu.
(2)   Je sice pravda, že všechny liturgické úkony, tedy i klanění a díkůčinění, jsou-li náležitě konány, jsou záslužné, a tedy užitečné. Ale některými liturgickými úkony člověk přímo a výslovně zamýšlí ctít Boha, jinými zase přímo zamýšlí svůj užitek. V tomto druhém smyslu mluvíme zde o užitku liturgie.
(3)   Srv. sv. Ambrož: De institut. virgin., c. II.
(4)   Orace z neděle III. po sv. Duchu.
(5)   Srv. sněm. trid., seď. XXII, can. 6: „Řekne-li kdo, že mešní kánon obsahuje bludy, a proto že má býti zrušen, budiž vyobcován z Církve.“
(6)   Srv. na př. responsoria hodinek za zemřelé, Improperia na Velký pátek, sequence Stabat Mater a j.
(7)   Orace z 2. neděle adventní.
(8)   Vánoční hodinky, čtení 6.
(9)   Orace z Nanebevstoupení.
Zdroj: Na hlubinu, ročník XI, číslo 8 
Zpracoval: D. Grof