středa 29. února 2012

Schönbornova „proroctví“ (2012)

Schönbornova „proroctví“
Atila Sinke Guimarăes
Kardinál Christoph von Schönborn, vídeňský arcibiskup a upřednostňovaný učedník Benedikta XVI., svolal na 16. ledna 2012 tiskovou konferenci, aby oznámil, že katolická Církev stojí na pokraji radikální vnitřní změny. Tato slova, pocházející od někoho, kdo je považován za „konzervativního“ kandidáta papežství, si vyžadují zvláštní pozornost. Níže podávám výčet hlavních Schönbornových bodů:
·        Církev, na níž byli rakouští katolíci zvyklí, je „věcí minulosti“.
·        „Nastal čas mnohem vážněji, než jsme doposud činili, čelit změnám, které se ve společnosti udály.“
·        Druhý vatikánský koncil již poskytnul podnět pro začlenění Církve do svobodné společnosti, ale ještě zbývá udělat spoustu práce, která změní podstatu Církve.
·        „Dnes žijeme v kultuře svobody, což je velmi dobrá věc, protože jsme-li svobodní, jsme nejvíce jako Bůh.“
·        „Svoboda je nejlepším počátečním bodem pro zabezpečení, důvěru a posílení Církve budoucnosti – která bude vypadat docela odlišně od Církve, jíž jsme doposud znali.
·        Ve svobodné společnosti s jejími četnými možnostmi bude Církev jen jedním hráčem mezi mnoha jinými.
·        Farnosti budou ve své struktuře rozlehlejší a „tenčí“.
·        „Nemyslete si, že tento [nový odklon] je pro mě jako biskupa za něj zodpovědného nicotnou záležitostí. Znamená to říci sbohem Církvi svého dětství ... Ale realita nám nedává žádnou jinou možnost.“ (The Tablet, 21. ledna 2012, str. 27)
Schönbornova nová prohlášení poukazují na tytéž cíle, které Ratzinger vytknul před 42 lety.
Kardinál Schönborn tedy katolíkům říká, že se sama „podstata Církve“ bude velmi brzy měnit, aby se stala „svobodnější“, podobnější světu a měla „tenčí“ strukturu. Každý z těchto bodů je otevřený interpretaci, co znamená, a jak bude realizován.
Ačkoliv novinová zpráva, kterou mám, jasně nevysvětluje, jak tyto ohromné změny proběhnou – kardinál tyto detaily pravděpodobně ani nenabídnul – lze nicméně vidět, že považoval tuto dobu za vhodnou, aby takový program prozradil: „Nastal čas čelit změnám...“ Vznášel se Schönborn na křídlech nějakého mystického zasnění, které ho vedlo k zaujetí role proroka progresivismu hovořícího bez svých stoupenců? Myslím si, že nic z jeho předešlého chování nás k takové víře neopravňuje.
Nahoře, kardinál Schönborn s „rockovým knězem“ P. Gilbertem; dole, pomocný vídeňský biskup slouží rockovou mši.

Je velmi výkonným zprostředkovatelem zavádění smělých novot Druhého vatikánského koncilu, aniž by ztratil vztah k realitě. Věřím například, že Vídeň je dnes jednou z nejrozvinutějších diecézí ve světě podporujícím kulturní revoluci v Církvi. Předčí ji asi jen diecéze Linec, která je také pod jurisdikcí kardinála Schönborna. V současnosti Schönborn zašel v progresivistické reformě tak daleko, jak jen to jde, aniž by ztratil veřejnou podporu. Jestliže je tedy člověkem, který stojí pevně v realitě, proč vydal toto prohlášení o ještě radikálnějších změnách v Církvi?
Za prvé, v rovině praktické chce zjevně dát katolíkům pod svou jurisdikcí vědět, že bude tyto radikální změny od nynějška prosazovat.
Za druhé, na úrovni strategické se jistě zdá, že písek v přesýpacích hodinách reforem se tenčí. Podle mého názoru si kardinál Schönborn, jako mnozí jiní progresivisté, uvědomuje, že naplnění jejich programu trvá příliš dlouho. Tato zdlouhavost musí mezi progresivisty způsobovat všeobecnou frustraci.
Pro představu si uvědomte, že již v roce 1970, před 42 lety, tehdejší P. Joseph Ratzinger pronesl podobná „proroctví“ ve své knize Víra a budoucnost (Glaube und Zukunft). Připomeňme si některá z nich:
„Z dnešní krize vyjde zítra Církev, která výrazně ztratí. Bude malá a ... bude muset začít od začátku. Nebude již schopná naplnit mnohé z budov postavených v době její velké vznešenosti ... V protikladu k tomu, co se událo do dneška, se bude muset prezentovat mnohem více jako společenství dobrovolníků...
„Jakožto malé společenství si bude mnohem více vyžadovat vlastních podnětů každého ze svých členů a jistě také uzná nové formy duchovního úřadu a vybere osvědčené křesťany, kteří mají povolání ke kněžství. Obvyklá péče o duše bude tvořena malými společenstvími, v sociálních skupinách s jistou příbuzností...
„Bude toho dosaženo s velkým úsilím. Proces tříbení a vyjasňování si bude žádat velké úsilí. Učiní to z ní chudou Církev a Církev nepočetného lidu ... To vše si bude vyžadovat čas. Tento proces bude pomalý a bolestný.“ (J. Ratzinger, Fé e futuro, Petrópolis: Vozes, 1971, str. 76-77).
Srovnáme-li „proroctví“ mistra Josepha Ratzingera a učedníka Christopha Schönborna, vede nás to k tomu, abychom řekli, že o 42 let později, kdy Ratzinger sedí na Petrově stolci a stále nemůže dosáhnout této celkové destrukce Církve, se zdá, že Schönbornovo utrpení roste, když vidí, jak se dny Ratzingerova pontifikátu krátí.
Mnoha bodů tohoto destruktivního programu však bylo dosaženo. Poukážu jen na několik z nich:
·        Malý zájem, který nová mše vyvolala, kombinovaný s fádním přilnutím k progresivismu mezi katolíky způsobil katastrofální zmenšení návštěvnosti mše. V důsledku toho se farnosti zavírají a zbytek věřících je slučován do větších farností.
·        Pod nepříliš přesvědčivou záminkou nedostatku finančních zdrojů diecéze po celém světě vyprodávají kostely k světskému využití – aby se z nich staly hotely, restaurace, knihovny a dokonce i noční kluby – nebo je dávají protestantům, schizmatikům a muslimům, ale, jak chci letmo podotknout, nikdy je nedají nebo neprodají tradičním katolíkům.
Ženy v kněžském ustrojení v Linci.
·         Všeobecná apostaze duchovních a řeholních řádů, vzrůstající homosexualita u těch, kteří neodpadli, a ničivé účinky pedofilie v jejich řadách zapříčinily, že se semináře a kláštery takřka vyprázdnily. Uzavírají své budovy a předávají historické umělecké předměty a knihovny univerzitám nebo kulturním/historickým úřadům státu.
·        Nedostatek kněží také všude vytvořil „omluvu“ pro vzrůstající počet jáhnů, kteří přebírají většinu práce, kterou vykonávali kněží. Mnoho těchto úkolů také přebírají jejich manželky.
·        Stejná záminka nedostatku kněží se používá k „vysvětlení“ stále rostoucího počtu žen u oltáře jako lektorek, laických pomocnic, vedoucích liturgie a všeobecných animátorek během mše. Na některých místech také „předsedají“ „bohoslužebným obřadům“ bez kněze, kážou a žehnají společenství, jako by byly kněžími.
Viděli jsme všechny tyto novoty zavedené do praxe koncilní Církve, jež jí dávají zcela jinou tvář, než jakou měla katolická Církev, kterou jsme znali a milovali. Tato zkáza, kterou kolem sebe dnes vidíme, však nedosahuje úrovně zničení, jakou před 40 lety předpovídal Ratzinger a jakou letos v lednu ohlásil Schönborn. Zdá se, že bychom měli být připraveni na něco mnohem radikálnějšího, co změní současnou „podobu Církve“.
Nastane to pravděpodobně v církevní struktuře, kterou dnes známe – ve farnostech, diecézích, Svatém stolci.
Mohlo by to také zahrnovat samu strukturu papežství, kdy bude ustanoven ne jen jeden papež, ale tři, čtyři nebo pět papežů, kteří budou vykonávat svou roli souběžně v různých částech světa?
Překlad: D. Grof