(Upravený souhrn z díla Rev. Álvara Calderóna)
Žádný seriózní teolog neučí, že Druhý vatikánský koncil spadá pod neomylné Magisterium. Alespoň v tom panuje shoda. Pro hlubší důkaz viz například úvodní proslov Jana XXIII., sdělení sekretariátu koncilu (16. listopadu 1964), samotný styl koncilních úkonů, opakovaná tvrzení Pavla VI. po skončení koncilu: [koncil] „se vyhnul uzákonění slavnostních dogmatických definicí, které by zahrnovaly neomylnost církevního Magisteria,“ ale chtěl mít „autoritu nejvyššího řádného Magisteria zřetelně nefalšovanou“ (závěrečná řeč koncilu 7. 12. 1965, audience 1. 12. 1966); dále, jak o tom hovořil papež Jan Pavel II., když na koncil odkazoval jako na „autentické učení“ a nakonec tím, co řekl současný papež naší biskupské konferenci (když byl ještě kardinálem):
„Pravdou je, že tentýž koncil nedefinoval jakékoliv dogma a vědomě se chtěl vyjadřovat na skromnější úrovni pouze jako koncil pastorační.“ Tentýž koncil sám sebe nazval „pastoračním“, to jest nedogmatickým, což je kromě toho, že je to novinka, velmi relevantní při určování jeho autority.
a) Autentičtí nositelé Magisteria:
Autentickými nositeli církevního Magisteria jsou papež a biskupové. Říkáme „autentického“, protože mají účast na Boží autoritě náležitým a obvyklým způsobem a protože existují i jiné vedlejší orgány jako jsou členové římských kongregací, kteří tak činí přechodným a delegovaným způsobem. Autentické Magisterium může pracovat čtverým způsobem:
- Papež sám.
- Papež a biskupové shromáždění na ekumenickém koncilu.
- Papež ve společenství s biskupy světa.
- Samotní biskupové.
Z těchto čtyř režimů, pouze u prvních tří může být Magisterium uplatněno v nejvyšším stupni, protože plnost učitelské autority náleží pouze papeži.
b) Typy Magisteria
b.1) „Autentické“ Magisterium je formálně uplatňováno autentickými orgány jako takovými. Autentické Magisterium se dělí na „neomylné“ a „pouze pravdivé“.
b.2) „Pouze pravdivé“ Magisterium se vyskytuje u těch aktů, kde v úplnosti není v sázce autorita Krista.
b.3) Autentické „neomylné“ Magisterium se vyskytuje u těch aktů, které zahrnují autoritu Krista v plnosti. „Neomylné“ Magisterium se dělí na „mimořádné“ a „řádné“.
b.3.1) „Mimořádné neomylné Magisterium (neboli formální)“ je takové Magisterium, které jako takové může být rozpoznáno v jednotlivém úkonu, uvažovaném absolutně a o sobě. Nazývá se „mimořádné“, protože se vyskytuje u definicí stanovených papežem „ex cathedra“ a definicí a anathemat ekumenického koncilu.
b.3.2) „Neomylné řádné Magisterium“ je dáno když je potvrzení neomylnosti dosaženo nikoliv jedním, ale sérií úkonů učitelského úřadu, které společně fungují a učí tutéž pravdu, přestože vyjádřenou různými slovy nebo kontexty. Tento způsob nejvyššího Magisteria je zvláště – nikoliv však výhradně – uplatňován papežem a biskupy rozptýlenými ve svých příslušných diecézích a nazývá se „řádné“, protože se vyskytuje v obecném každodenním hlásání víry duchovními a protože je to způsob, jímž se předává většina základních pravd katolické víry.
Všimněte si, že termíny „mimořádné“ a „řádné“ jsou matoucí, protože ekumenický koncil je „mimořádným orgánem“ nejvyššího Magisteria a v tomto smyslu se dá říci, že všechen jeho učitelský úřad je „mimořádný“, nicméně ne všechny jeho úkony jsou neomylné „mimořádným způsobem“ a některé mohou být neomylné „řádným způsobem“, jak je vysvětleno níže. Budeme tato dvě pojmenování používat ve striktním smyslu popisu neomylnosti, nikoliv učitelského orgánu.
c) Kritéria pro určení učitelské autority:
První vatikánský koncil definoval kritéria pro posuzování, kdy jde o „mimořádné neomylné Magisterium“ papeže, a jak se učení ekumenického koncilu těší stejné neomylnosti jako „ex cathedra“ definice římského velekněze. Kritéria pro posouzení jsou analogická:
1 Předmět: Koncil musí být legitimní, řádně svolaný, musí mu předsedat a potvrdit jej papež, aby mohl koncil nabýt pravomoc nejvyšší učitelské autority, a aby ji mohl uplatňovat v úkonu jako takovém.
2 Věc: by měla být naukou víry nebo mravů, ačkoliv je Magisterium uplatňováno pouze ve věci, která má spojitost se Zjevením přímo (primární předmět) nebo nepřímo (sekundární předmět).
3 Adresáti nebo posluchači: nauka musí být adresována všem věřícím, nikoliv jen jakékoliv konkrétní diecézi nebo osobě a ani těm, kteří nevyznávají katolickou víru.
4 Záměr: Prohlášení musí být podáno tak, že jej věřící přijímají jako neomylně jisté: Božskou vírou, je-li předmět zjevován, nebo vylučující možnost omylu, jestliže jde jen o věc vztahující se k pokladu víry. Tento záměr musí být projeven jak textem, tak kontextem.
Koncil uplatňuje „neomylné Magisterium řádným způsobem“ v těch výnosech, které ačkoliv zvažovány samy o sobě nemají dostačujícím způsobem rysy jasně označující mimořádné neomylné učení, mají však, jsou-li zvažovány ve spojitosti s předešlým učením koncilů a papežů, nebo učením všech biskupů ve svých diecézích, nebo všeobecné víře věřících, obdobné rysy jako čtyři výše zmíněné.
Všechno ostatní učení legitimního ekumenického koncilu jako takové, které není na úrovni neomylného učení mimořádným způsobem, je „pouze autentickým Magisteriem“.
Vezmeme-li v úvahu zásady pro posuzování úkonu koncilního Magisteria, podívejme se nyní, jak byla autorita ve skutečnosti uplatněna na Druhém vatikánském koncilu.
Podal koncil „mimořádné neomylné Magisterium“?
Uplatňování Magisteria na koncilu formálně a konečně závisí na tom, nakolik mu římský velekněz propůjčí svou autoritu. Na Druhém vatikánském koncilu nebylo žádné „neomylné mimořádné Magisterium“, protože existoval vážný nedostatek v záměru postulovat jej. V tomto bodě není možná další diskuze, protože koncil nejen postrádal explicitní záměr uložit jakékoliv věroučné prohlášení, ale naopak explicitně vyhlásil záměr neukládat neomylně jakoukoliv nauku.
Uplatnil koncil „pouze autentické Magisterium“?
Boží autorita nebo pomoc Ducha Svatého není ve stejné míře propůjčována různým úkonům autentického Magisteria a může se pohybovat od takřka úplné až po takřka nulovou. Kdo se pokouší dosáhnout pravdy „dialogem“, nezamýšlí učit jako autorita, protože dialog sám je v protikladu k Magisteriu, neboť je jeho opakem. Ideou koncilu však byl dialog s Církví, jinými náboženstvími a světem. Proto nedošlo k žádnému uplatnění formálního a explicitního Magisteria. Mimo to, jak učí neomodernistická verze sensus fidei, že hlas lidu je hlasem Božím a že tento hlas promlouvá skrze neoteology, liberální dynamika vnucená koncilu učinila z „expertů“ „pány biskupů“. Pomoc Ducha Svatého však není přislíbena teologům, ale hierarchii. Není-li proto podpořeno autoritou svého vlastního charizmatu, ale je naopak stoupencem „nové teologie“, učení, které plyne z takového shromáždění, má v sobě jen máloco Božího.
Tento nedostatek postihující koncil pak v sobě zahrnuje zásadní vadu, která dominovým efektem ničí ony čtyři známky rozlišující učitelskou autoritu:
1 Záměr: Koncil odmítnul uplatnit Magisterium a navrhnul dialog.
2 Adresáti nebo posluchači: Do tohoto dialogu se mělo vložit celé lidstvo a tak koncil směřoval svůj hlas nejen ke katolickým věřícím, „ale ke všem lidem“ (Gaudium et Spes, 2).
3 Věc: ve své touze po dialogu koncil přijal moderní názory na Zjevení, což znamenalo revoluci.
4 Předmět: Tím, že se papežové podvolili dialogu, nestvrdili koncil, tj. tím, že jej nepodřídili svému osobnímu charizmatu, in Persona Christi, ale podřídili sebe sensus fidei a jednali in persona Populi Dei a svým způsobem in persona Humanitatis.
Závěrem je, že Druhý vatikánský koncil není „neomylným Magisteriem“, dokonce ani „pouze autentickým“, což má, ačkoliv je to tragické a překvapivé, velmi pozitivní stránku: nechává to otevřené dveře pro jeho deklarování za neplatný v budoucnosti.
Zdroj: Ignis Ardens
