pátek 22. března 2013

Biskup Williamson – přednáška I (2012)

Biskup Williamson – přednáška I (2012)
Poznámka: Tento materiál je přepisem přednášky, která byla součástí cyklu přednášek přednesených Jeho Excelencí biskupem Williamsonem při příležitosti laických duchovních cvičení v roce 2012. Přednášky se uskutečnily ještě před vyloučením biskupa Williamsona. Přepis zachovává charakter mluveného slova a nebyl nijak upravován.
P. Le Floch učíval o velkých encyklikách jdoucích od počátku 19. století až do jeho doby, tj. 20. let 20. století. V době P. Le Flocha ještě Církev nezešílela. Zešílela až v 60. letech 20. století, a když arcibiskup [Lefebvre] založil v 70. letech seminář, zavedl to, co si myslím, že ve své době neměl, cyklus přednášek o encyklikách, cyklus přednášek o čistokrevné nauce Církve o moderních omylech. Slyšel jsem ho jednou komusi říkat: „Musíme více využívat encykliky.“ Tyto encykliky zachycují velké omyly moderní doby, vřískot moderní doby, zvláště v Syllabu. Ten skutečně donutil liberály k povyku. Dotknul se nervu. Zasáhl moderní dobu tam, kde to zraňuje a moderní době se to nelíbilo. Gladstone, velký liberální premiér, který nebyl katolíkem, a jsem si jist, že se nikde ani nepřiblížil katolické Církvi, křičel: „To je věc katolíků. Nemusíte se znepokojovat tím, co katolíci říkají,“ on se ale znepokojoval, protože Církev přesně trefila to, co moderní svět činil špatně. Syllabus přesně trefil problém.
Současný problém začíná s protestantismem. Protestantismus je u kořene současných omylů, což je v 16. století. Protestantismus bere třetinu křesťanstva a strhává ho doleva – pouze milost, pouze Písmo a pouze víra – strašná hereze protestantismu, která podkopala celé katolické učení a celou katolickou Církev, což rozdělilo křesťanstvo. Od té doby bylo křesťanstvo roztříštěné. Možná si pamatujete pět věků Církve. Čtvrtý věk trval asi tisíc let. Před ním byl věk apoštolů, věk mučedníků, věk učitelů a pak se věci stabilizují a zklidní a máte tisíc let takřka bez herezí. Hereze existuje, ale není početná a je více méně poklidná. Církev je v potížích vždy, ale je relativně v klidu po tisíc let – Církev mírumilovně ovládá civilizaci. Pozdní středověk se stává úpadkovým a s Martinem Lutherem v roce 1517 propuká hereze protestantismu a celá Církev se vychýlí doleva.
Církev reaguje protireformací, která se staví proti protestantismu, a ta obnovuje Církev a Církev se začíná opět rozvíjet. Pak je tu rok 1789, propuká Francouzská revoluce a liberalismus. Bylo zde dalších 250 let katolické civilizace, od roku 1517 do roku 1789, asi 250 let, a jezuiti jsou protiútokem katolické Církve proti protestantismu. Sv. Ignác je současníkem Luthera, a zatímco Luther chce dát Církev do pořádku tím, že se bouří, sv. Ignác dává do pořádku Církev tím, že ji obrací. To jsou ona duchovní cvičení, která jsme od sv. Ignáce zdědili. Ustanovil duchovní cvičení, přinejmenším v moderní podobě, a každý katolický papež od té doby duchovní cvičení chválil a vyzdvihoval a doporučoval je, a ony byly skvělým prostředkem posilujícím katolíky proti světu, který se otřásal a hroutil a byl infiltrován protestantismem. Máte tedy 250 let katolicismu a protestantismu, který na něj útočí.
Francouzská revoluce je pak opakováním protestantismu, pouze však ve formě liberalismu. Ten je rafinovanější než protestantismus. Není ani tak železnou palicí, jako spíše skalpelem. Liberalismus předstírá, že je katolický. Protestantismus i liberalismus vlastně předstírají, že jsou katolické – jedna podoba nepravého katolicismu po druhé. Od čtvrtého věku Církev zvítězila. Každý ví, že katolická Církev je tam, kde je, a že my všichni bychom měli být katolíky, takže každý má vzdávat poctu katolicismu. Oni však nechtějí být katolíky, takže to vše je pokrytectví. To vše je předstírání toho, že jsem katolík, nikoliv však v realitě.
Je to rozchod s katolicismem, přičemž se předstírá, že jsme katolíky. Liberalismus je kultivovanější formou protestantismu – volnost, rovnost, bratrství. Liberalismus nepředstírá, že je náboženstvím jako to předstíral protestantismus, v podstatě je celkovým světonázorem, který předstírá, že spasí svět a v zásadě opakuje myšlenky protestantismu. Je však protestantismem uvnitř katolických zemí.
Například liberalismus propuká ve Francii, což je katolická země, kde působili jezuiti a mnohé další řeholní řády, a působili zde 250 let mnozí světci – sv. František Saleský, sv. Jan Eudes atd. Ve Francii 17. století bylo mnoho katolicismu. Francie takříkajíc donutila katolíky jednat společně, v 18. a 17. století však katolicismus zhořknul jansenismem. Jansenismus byl formou protestantského katolicismu a vedl k liberalismu. Jansenismus je velmi striktní, je napravo, a pak se kyvadlo vychýlí. Je nevyvážený, je až příliš výstřední, a kyvadlo se vychýlí na opačnou stranu, a tak se stane, že někdo, kdo je velmi striktní, je náhle velmi liberální. A tak se jansenista změní v liberála.
Totéž se stalo v Anglii. Ve stejné době se puritáni změnili ve whigy – na konci 17. století. Katolicismus byl tehdy v Anglii vyřazen ze hry, skoncovali s ním špatné vlády Jindřicha VIII., Alžběty I. a Jakuba VI. Angličané jsou drsní. Jsou nesmiřitelní. Šlápnou na Církev stejně, jako by někdo šlápnul na hmyz a rozdrtil jej. Tohle Angličané učinili katolické Církvi, takže katolická Církev byla vyřazena ze hry. Nicméně kavalíři (stoupenci monarchie za anglické občanské války – pozn. překl.) byli semikatolickými protestanty.  Jinak řečeno, taková tendence mezi protestanty existovala, stále ještě měli velkou úctu ke katolické Církvi a chtěli být jako katolíci. Vlastně mezi nimi a puritány došlo na otevřenou válku, občanskou válku v Anglii ve 40. letech 17. století a král Karel I. přišel o hlavu. Pak se ale Angličané po Oliveru Cromwellovi vrátili. Obnovili monarchii, ačkoliv byla zdeptaná, dokonce i když byla relativně bezmocná. A pak z ní byla konstituční monarchie a poté převzali vládu liberálové. Puritáni se změnili na whigy a whigové dlouhou dobu vládli anglické politice.
Ve Francii vzal protestantismus pronikající do katolické Církve, pronikající do protireformace, na sebe nakažlivou podobu jansenismu. Jansenismus se změnil na liberalismus. Liberalismus zapříčinil Francouzskou revoluci v roce 1789.
Zednářství založilo lóži v Londýně v roce 1717. Zednářství vyvolalo liberalismus. Liberalismus je výsledkem protestantismu oddělujícího se od katolicismu. Když nad civilizací vládnul katolicismus, jednalo se o Pravdu a každý to věděl.
V katolickém Rakousku řekl Beethoven: „Bůh a základní pravidla hudby se nezpochybňují.“ Ve středověké katolické Evropě se nezpochybňoval katolicismus. Poklidně a úplně vládnul. Když se etabloval protestantismus, měli jste dva zcela rozdílné systémy. Takže duše říká: „Oba nemohou mít pravdu, který je tedy pravý? Protestanti se zdají být dobří lidé a katolíci se někdy mohou zdát docela lajdáčtí, takže kdo má pravdu?“
„Kulatohlavci“ (Roundheads – stoupenci parlamentarismu a Olivera Cromwella v anglické občanské válce – pozn. překl.) a kavalíři – „kulatohlavci“ jsou striktní a mají striktní morálku, zatímco kavalíři si užívají vína a žen. Máte na výběr.
Pak se stane to, že přijdou liberálové a řeknou: „V pořádku katolíci, v pořádku protestanti, neznepokojujte se. Vy buďte dobrými protestanty a vy buďte dobrými katolíky a tak budeme všichni šťastní a budeme žít spolu a už nebudeme mít žádné takové strašlivé náboženské války.“ To je liberalismus. Jinak řečeno, na vašich rozdílných vírách, vašich rozdílných naukách nezáleží. To, na čem záleží, je být dobrým člověkem a žít v jednotě. Jednota před pravdou. „Dejme se dohromady. Milujme se všichni navzájem. Nedělejte si starosti s tím, co nás rozděluje. Soustřeďme se na to, co nás spojuje.“ To je další velké heslo liberálů.
Liberalismus povstává z existence protikladu protestantismu a katolicismu a liberálové přicházejí a říkají: „Na věrouce nezáleží. Dejme se všichni dohromady.“ To je Vestfálský mír z roku 1648. Liberalismus nepostihuje země jako protestantismus, ale postihuje politiku. Liberalismus má účinek na oddělení politiky od náboženství. Liberalismus vykopává náboženství z politiky. Liberálové říkají: „ Podívejte, v soukromí může každý člověk mít své vlastní náboženství. To není problém. Na veřejnosti však budeme souhlasit nebo nesouhlasit. Na veřejnosti nebudeme katolíky. Nebudeme protestanty. Stát nebude protestantský nebo katolický, ale jednotlivci budou tím, čím chtějí ve svých vlastních životech být.“ To je liberalismus.
Liberalismus povstává z koexistence protestantismu a katolicismu. Bez protestantismu by nikdy nenastal liberalismus. Liberalismus je: „buďme všichni svobodní; svobodu pro každého; shodněme se, že se budeme lišit; ideje zdaleka tolik neznamenají. To, na čem záleží, je dát se dohromady, být dobrými lidmi. V soukromí můžete mít víru, jakou chcete, jen se nesnažte ji komukoliv vnucovat na veřejnosti.“ To jsou Spojené státy, které jsou prodchnuty liberalismem, a také Anglie, ale odlišným způsobem než Spojené státy.
Církev proti liberalismu reaguje skrze papeže 19. století. Ti bojují proti liberalismu, stejně jako protireformace bojovala proti protestantismu. Papežové 19. století píší encykliky. Jednou z prvních je v roce 1832 Mirari Vos Řehoře XVI. To jsou ony encykliky, které miloval a chtěl využívat arcibiskup Lefebvre.
Slovo encyklika pochází z řečtiny. Je to jako „cykl“. Monocykl je cykl pouze s jedním kolem, bicykl je cykl s dvěma koly, tricykl je cykl s třemi koly. „Cykl“ znamená „kolo“ nebo „kruh“. Je to oběžný dopis, který má putovat kolem po všech biskupech světa. Proto se tento dopis nazývá „encyklika“. Encykliky jsou psány pro biskupy, takže jsou zásadní.
Arcibiskup [Lefebvre] je miloval, protože jsou odpovědí na liberalismus, který je v moderním světě ohromným problémem. Jestliže protestantismus dal vzniknout problémům moderního světa, pak je liberalismus určitě rozvinul. Je patrně méně nenávistný vůči katolicismu, ale více jej podkopává. Protestanti přinejmenším vstali a řekli: „Nenávidíme vás. Zničíme vás.“ Byl to otevřený boj. Liberalismus říká: „Milujeme vás, ale milujeme také protestanty. Milujeme každého. S každým souhlasíme.“ To je evidentně přátelské, ale ve skutečnosti je to smrtící. Je to víc smrtící než protestantismus. Protestant se mýlí, ale alespoň je jeho myšlení ještě pevné. Luther říká: „Tady jsem. Nemohu činit jinak.“ Zaujímá postoj. Není nerozhodný. Každý liberál je však nerozhodný. Je nerozhodný ze zásady, protože říká: „Na idejích nezáleží. Shodněme se všichni na tom, že se neshodneme. Žádný problém. Nedělejme z věrouky nebo idejí problém. Prostě žijme pospolu a buďme spolu šťastní a koexistujme spolu a ať má každý své vlastní přesvědčení v soukromí.“ Liberalismus je zjevně milejší než protestantismus, ale je víc smrtící. A moderní svět je plný liberalismu.
Protestanti se proměňují v liberály. Dnes existuje jen nemnoho přesvědčených protestantů. Ještě existují, ale obecným stavem mysli je dnes u lidí liberalismus. Ve filozofii je to Kant, smrtící, děsný Immanuel Kant, německý filozof. Systematizoval ideu, že ideje jsou zbytečné. Vytvořil systém kolem tvrzení, že nemůžeme poznat realitu, že rozum nemůže poznat realitu. Pak ale rozum opravdu tápe v nejistotě. Liberál Kant, který oddělil rozum od objektivní reality, je skutečnou tajnou zbraní modernismu, „uranem“ modernismu. Je jádrem modernismu. Protože existuje sto lidí, existuje sto pravd – to je Kant. Z toho stvořil systém. Běžte dnes na jakoukoliv univerzitu, běžte na katedru filozofie a ta bude automaticky postavena na Kantovi. Nikdy nestojí na sv. Tomáši Akvinském. Dnes ani katolické univerzity nestojí na sv. Tomáši Akvinském. Svatý Tomáš Akvinský je v učebním plánu zahrnut, ale automatickým předpokladem je, že pokud chcete filozofovat, musíte vyjít od Kanta. To je liberalismus.
Papeži 19. století se postavili liberalismu a Církev se opět rozvíjí. V 19. století probíhá velké misionářské úsilí. Například se otevřela Afrika. Mnoho francouzských misionářů jde do Afriky, která měla kontakt s Evropany pouze více méně na svém pobřeží. Evropané nikdy příliš nepronikli do vnitrozemí. S misiemi v 19. století jdou katolíci do nitra kontinentu a tak se Afrika otevírá. Také Asie a Oceánie se otevírá díky misiím. Katolická Církev koná a opět se rozvíjí. Schéma je toto: vzpamatovává se, rozvíjí se; kazí se, zmenšuje se.
Modernismus se objevuje na konci 19. století a je ještě rafinovanější, rafinovanější než liberalismus. Liberalismus je rafinovanější a jedovatější než protestantismus. Modernismus je rafinovanější a jedovatější než liberalismus nebo protestantismus. Hereze je postupem času stále uhlazenější. Na konci 19. století existuje hrstka katolíků, jež očaroval báječný moderní svět, který vytvářejí liberálové a protestanti. Říkají: „Hele, co je tak zlého na moderním světě? Je v pořádku. Podívejte se na pokrok ve vědě. Podívejte se na pokrok všude ve světě. Podívejte se na rozvoj národů. Podívejte se na naší svobodnou politiku. Podívejte se, jak se nám všem nyní daří.“ Moderní svět je tedy svým způsobem úchvatný. Jakmile jej prohlédnete, není ani zdaleka tak úchvatný, jak vypadá – vypadá však úchvatný. Když se nepodíváte hlouběji, je velmi přitažlivý – lidé sekají své trávníky a vlaky jezdí na čas a můžete chytit vlak z Londýna do Bristolu během dvou hodin, což byla v době Jane Austenové cesta dostavníkem na tři nebo čtyři dny z Londýna do Bristolu. Dnes je to letadlem samozřejmě hodina. Vlaky jsou rychlé, letadla jsou však ještě rychlejší. Podívejte na ten pokrok. Došlo k úžasnému materiálnímu pokroku.
Afrika se otevřela. Asie se otevřela. Zde také došlo k velkému materiálnímu pokroku, protože když protestantismus a liberalismus zpochybnil duchovní věci, přičemž se zdá, že již neexistuje žádná jasná pravda, jako se zdálo ve středověku, pak, jak se náboženství stává čistě osobním, není už zjevně tak důležitým – pravda je nepoznatelná. Pravdu neznáme a tak již není tak důležitá. A kam se tedy nejlepší lidské mozky podějí? Když se již nezajímají o věci duchovní, přejdou k věcem materiálním, a proto, když je duchovno zdiskreditováno, roste materialismus. Když dají někteří z nejtalentovanějších to nejlepší ze svého rozumu materiálním věcem, materialismus vzkvétá. A z větší části je to kvůli tomu, že moderní svět je tak úchvatný, kvůli vzkvétajícímu materialismu – vlaky, motorová vozidla, letadla, elektronika atd. Tento materiální pokrok pochází od této doby a je v podstatě dítětem protestantismu a liberalismu.
Katolíci se o materiální pokrok až tak nestarají. Není hříšný sám o sobě, ale není až tak důležitý a není tím, o co jde. To, o co jde, je pro katolíka dostat se do nebe. Peníze a materialismus – v nich je nebezpečí. Katolíci se nestarají o materialismus. Liberalismus a protestantismus materialismus rozvíjejí. Rozvíjejí velmi úspěšný a úchvatný moderní svět až do bodu, že mnohé evropské národy odpadají od Víry.
Víra je liberalismem, zvláště liberalismem, a protestantismem podkopávána a proto proti nim musí papeži bojovat. Když proti nim bojují, Církev se v 19. století rozvíjí, ale na konci 19. století existují tito katolíci, kteří říkají: „Hele, podívejte, moderní svět vítězí. Je úspěšný. Funguje. Je báječný.“
Takže musíme vyvinout a nalézt způsob, jak předstírat, že jsme katolíky, i když katolíky nejsme, když jdeme s materiálním pokrokem, jdeme s moderní vědou, jdeme s materialismem, jdeme s liberalismem, přičemž stále vypadáme jako katolíci. A to je modernismus. Modernismus si ponechává vzhled, zatímco vyprazdňuje obsah. Dám případ lékárny. Ve středu odpoledne jdete do lékárny a všechny ty pilulky jsou každá ve své dóze se správným označením. Pak se někdo uprostřed noci vloupe do lékárny, vysype všechny dózy, na podlaze je velké množství pilulek, a pak se pilulky nasypou zpět do dóz. Označení je stejné, dózy jsou stejné, ale obsah je docela jiný. To je modernismus.
Klasický a velmi jednoduchý příklad – Vzkříšení. Původním obsahem, obsahem Vzkříšení ze „středečního odpoledne“ je, že skutečné fyzické tělo Našeho Pána, to, které bylo ukřižováno na Kříži, a Jehož tělo a duše byly spojeny samotným Naším Pánem, v neděli ráno a obživlo jako totéž tělo, i když tajemně jiné, a On pak vyšel z hrobu – tomu věří katolíci. To je skutečnost. To je správným obsahem oné dózy. Je těžké tomu věřit, protože lidé obvykle nevstávají z mrtvých. Lidé obvykle nevyskakují z hrobu a neprochází zdmi a nemluví a pak nejedí rybu atd., jak podle Písma sv. víme, že učinil Náš Pán. Takže, co uděláte? Nu, modernista říká: „Vzkříšení doopravdy znamená to, že když se dva nebo tři živí lidé shromáždí, a když všichni myslí na Ježíše Krista, a všichni milují Ježíše Krista, pak se uprostřed nich Ježíš Kristus vrátí k životu. To je Vzkříšení.“ Nevyžaduje to naprosto žádnou víru. Je to prostě zcela přirozené. Prostě se jen lidé cítí dobře, protože všichni myslí na Ježíše. Obsah je tedy docela jiný, ale označení si ponechávají stejné. To je modernismus. Ponecháte si všechna označení, ponecháte si všechen zevnějšek, ale obsah se zcela změnil.
Proto se tyto povahy cítí ohrožené. Je jich jen hrstka a část z nich jsou kněží, a jsou velmi vážnou hrozbou, protože úplně vyprázdní katolické náboženství a katolickou Církev, pokud je necháme. Tím, kdo bojuje, je Pius X. Přesně proto arcibiskup vybral Pia X. pro pojmenování Bratrstva, protože, jak arcibiskup věděl, problém dneška je přesně jako modernismus a proto je patronem Bratrstva člověk, který opravdu zasadil ránu modernismu. A tím byl Pius X. skrze encykliku Pascendi z roku 1907 a Lamentabili, která je seznamem modernistických omylů, jako Syllabus. Pius X. zarazil modernismus. Kdybyste si vzali příručku z katolického semináře z roku 1930 nebo 1940, četli byste v ní: „Modernismus byl nepatrným, malým problémem, který vznesli svárliví francouzští kněží.“ Tak – „Ale je s ním konec. Modernismus je vyřízený. Je mrtvý. Vypořádal se s ním Pius X. a my jsme nyní skvělými katolíky.“
Církev se opět v zásadě rozvíjela. Také ve 20. století existovalo ohromné misijní dílo. Na samém začátku 20. století Církev za Pia X. velice vzkvétala. Například v Anglii byla před první světovou válkou a po ní generace Bensona, Chestertona a Belloca. Pro Církev to byla dobrá doba. Ve Francii ve stejné době Církev vzkvétala. Ďábel ale nespí a tak, i když ji Pius X. zarazil, zjevně tato nemoc, která chce přizpůsobit Církev modernímu světu, pokračovala. Což je modernismus. Nazývá se modernismem proto, že chce změnit podstatu katolicismu, aby vyhovovala modernímu světu. Moderní svět je svou vnitřní podstatou protikatolický a je velice nepohodlné žít jako katolík v moderním světě, protože moderní svět v hloubi duše, rafinovaně, záludně, šikovně činí nátlak proti tomu být katolíkem. – „Jsem v tomto napětí a pod palbou a nelíbí se mi to, a tak vyprázdním podstatu katolicismu. Změním ji, aby vyhovovala modernímu světu.“ To je modernismus. Je čím dál více katolíků, kteří jsou zasaženi touto ideou, že potřebujeme přizpůsobit staromilskou starou Církev, středověkou Církev, konstantinovskou Církev, tridentskou Církev – je příliš stará a staromódní.
Antikoncepce – „Jak jen může manželský pár žít v moderním velkoměstě a mít všechny ty děti, které by měl, kdyby nemohl užívat antikoncepci?“ Toto je reálný příklad tlaku moderního světa na katolickou morálku. Samozřejmě, že jsou umělé prostředky kontroly porodnosti špatné. Jsou svou vnitřní podstatou špatné a budou vždy špatné. – „To je ale tvrdé. To je obtížné. Ach, Církev se s tím musí vypořádat. Je nemožné dnes neužívat umělé prostředky kontroly porodnosti. Prostě to není možné. Církev je mimo realitu.“ Jsem si jistý, že jste již něco takového slyšeli.
Jdeme přes dvě světové války, které otřásají celou civilizací a činí všechny ideje zpochybnitelnými a prosazují liberalismus, protože, když například nějací nacisté mají nějaké silné a jasné ideje – zplynují šest milionů Židů, jak se předpokládá – pak se ideje dále diskreditují, což je dalším velkým postupem liberalismu. Modernismus je samozřejmě v souladu s liberalismem a protestantismem. Je to liberalismus a protestantismus ještě rafinovaněji, ještě hlouběji vnesený do Církve. Útok jde vždycky proti Církvi. Protestantismus je zjevně proti katolické Církvi. Liberalismus je proti Církvi rafinovaněji, ale podkopává katolickou Církev. Modernismus podkopává každou nauku Církve. Církev se musí modernizovat – „Musíte modernizovat Ave Maria. Musíte modernizovat zastavení kříže. Když se nic nezmodernizuje, není to živé, není to reálné a není to autentické.  Všechno se musí změnit, aby to bylo autentické.“ To je idea modernismu.
Moderní svět tlačí víc a víc, takže do 60. let 20. století se velká masa katolíků vychýlila doleva, a to je Druhý vatikánský koncil. To je neomodernismus neboli opakování modernismu. Druhý vatikánský koncil znamená, že duchovní jdou se světem – duchovní přizpůsobují celé katolické náboženství modernímu světu. Pius X. učinil přítrž modernismu a zahnal jej do podzemí jako hada, moderní lidé však milují svůj moderní svět. Existoval proslulý modernista jménem Marc Sanginier, který vedl hnutí zvané Sillon. Pius X. toto hnutí zavrhnul, protože bylo mylné a liberální, ale Marc Sanginier řekl: „Ach ano, Svatý Otče, souhlasím. Ano, podřizuji se, podřizuji se, podřizuji se, Svatý Otče, ano.“ Ve skutečnosti tak však neučinil a to je opět pokrytectví moderní doby.
Moderní člověk se těžko přesvědčuje. Mohli byste se snažit jej přesvědčit, ale argumenty na moderního člověka nepůsobí. Moderní člověk se neopírá o argumenty. Nepřemýšlí. Kolik lidí dnes znáte, kteří opravdu přemýšlejí? Ne mnoho. Lidé se dnes řídí pocity. Řídí se svým cítěním. Proto politici pracují skrze televizi. Kdo má v televizi úsměv s nablýskanějšími zuby? Kdo v televizi dobře vypadá? Politik dneška musí vypadat dobře v televizi. To je naprosto nezbytné. Politici se řídí televizí. Neřídí se obsahem. Moderní člověk není člověkem obsahu. Není člověkem obsahu a není spokojený.
Nyní je to velký počet katolíků, protože do 60. let 20. století už žije mnoho katolíků ve velkoměstech po celém světě, a ve velkoměstě jsou například umělé prostředky kontroly porodnosti chápány jako nezbytné a nutné, a tak existuje velký tlak mnoha, mnoha, mnoha katolíků na jejich kněze, na jejich kardinály. Kardinálové a kněží se také dost nemodlí a nemají milost. To řekl Sv. Tomáš More o kléru v Anglii v době protestantismu. Televize a rádio a noviny rozptylují duchovní. Existuje tlak mnoha laiků, rozhodně však ne všech laiků. Mezi laiky byl větší odpor vůči Druhému vatikánskému koncilu, než mezi kněžími. Jedním důvodem pro to je, že ďábel důkladněji působí na kněze než na laiky, protože jestliže ďábel polapí jednoho kněze, polapí možná stovku duší. Jestliže polapí jednoho laika, je to jeden laik a možná jeho rodina, tedy osm, deset duší. Je mnohem užitečnější zkazit kněze, než zkazit laika. Ďábel usilovně působí na duchovní. Po staletích ještě větší rafinovanosti, větší všudypřítomnosti, větší zkaženosti, se tentokrát celá Církev vychýlí doleva. Neomodernismus je přesnou obdobou modernismu, liberalismu a protestantismu. Od Francouzské revoluce je to vždy vychýlení doleva.
Když se začnou lidé bavit o „napravo“ a „nalevo“ a „proč“, odpovědí je Francouzská revoluce. Bylo to na jednom zasedání parlamentu, který tvořil Francouzskou revoluci; v jednu chvíli se rozdělili na pravici a levici, s umírněnými revolucionáři napravo a zuřivými revolucionáři nalevo. A proto od té doby mluvíme o pravici a levici. Ve skutečnosti, když se vrátíme zpět k Francouzské revoluci, jak pravice, tak levice byli revolucionáři, pravice jen byla revolučně umírněnější než levice.
Jsou to tedy všechno výkyvy doleva. Všechny je lze nazvat revolucí proti katolické Církvi.
Zdroj: soukromý archiv překladatele
Překlad: D. Grof