Kázání J.E. arcibiskupa Marcela Lefebvra Ecône (1988)
Kázání Jeho Excelence arcibiskupa
Marcela Lefebvra dne 30. června 1988 v Ecône při svěcení P. Richarda
Williamsona, P. Bernarda Tissiera de Mallerais, P. Alfonsa de Galarrety a
P. Bernarda Fellaye na světicí biskupy spolu s Jeho Excelencí emeritovaným
biskupem Antoniem de Castro Mayerem z Camposu (Brazílie) jakožto
spolusvětitelem za přítomnosti 180 kněží a asi 10 000 věřících
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Excelence, milý nejdůstojnější pane biskupe de Castro Mayere!
Moji milovaní přátelé!
Moji milovaní bratři!
Jsme zde shromážděni na zajisté historické ceremonii. A na počátku
promluvy, kterou k Vám při této příležitosti chci pronést, bych Vám rád předal
několik informací.
Nad první z nich se možná poněkud podivíte, stejně jako překvapila i mě samotného.
Včera večer v 18 hodin přijel vyslanec nunciatury v Bernu s dopisem, který
obsahoval výzvu Svatého Otce, přičemž mi zcela jednoduše dal k dispozici vůz,
jenž mě měl včera, ještě téhož večera, odvézt do Říma, aby se zabránilo tomu,
že dnes vykonám tato svěcení – aniž by mi bylo řečeno, proč bych se měl odebrat
do Říma a proč do Říma. Víc nevím – ale každopádně mě dali k dispozici vůz,
abych jel včera v 18 hodin neprodleně do Říma. Sami posoudíte, do jaké míry
byla tato výzva účelná a smysluplná.
V průběhu tohoto roku jsem byl mnoho dní, dokonce týdnů v Římě – Svatý Otec
mě nepozval, abych jej navštívil. Byl bych býval šťasten, kdybych ho směl
navštívit, pokud by bývalo došlo k definitivním dohodám. To by tedy byla první
informace. Sděluji Vám ji tak, jak jsem ji včera sám obdržel prostřednictvím
dopisu z nunciatury.
A nyní Vám dám několik pokynů ve vztahu k obřadu a spolu s nimi možnost
lépe pochopit význam tohoto obřadu.
Kandidáti svěcení, budoucí biskupové, složili již do mých rukou přísahu,
jež je obsažena v brožurce, kterou si určitě mnozí z Vás obstarali, aby mohli
sledovat obřad biskupského svěcení. Přísaha je tedy již vykonána; stejně tak
antimodernistická přísaha tak, jak byla dříve pro biskupské svěcení předepsaná,
a na závěr Vyznání víry. Tyto sliby a Vyznání víry složili do mých rukou po
krátkých exerciciích v posledních dnech v Siders (kanton Valais/Wallis).
Nebuďte tedy překvapeni, když hned začneme s otázkami ohledně víry, kterou
Církev vyžaduje od těch, kteří mají být vysvěceni.
Kromě toho bych Vám ještě chtěl říci, že po obřadu můžete přirozeně prosit
biskupy o požehnání a líbat jejich prsten. Není však v Církvi zvykem líbat ruce
biskupů, jako se líbají ruce nově vysvěcených kněží, jak jste to činili včera;
biskupové se mají prosit o požehnání a má se jim líbat prsten.
Konečně jsou Vám k dispozici na knižním pultu správy knihy a letáky, které
obsahují vše, co Vám umožní pochopit, proč se tato ceremonie – a jak se zdá,
proti vůli Říma – koná.
Je nezbytné, abyste správně pochopili, proč tímto obřadem nechceme za nic
na světě schisma. Nejsme žádní schismatici. Jestliže byla vyslovena
exkomunikace nad čínskými biskupy, kteří se odloučili od Říma a podřídili se
čínské vládě, je velmi dobře pochopitelné, proč to papež Pius XII. udělal. Pro
nás ale nepřichází absolutně v úvahu odloučit se od Říma a podřídit se nějaké
Římu cizí moci a založit nějaký druh paralelní církve, jak to učinili například
biskupové z Palmaru de Troya ve Španělsku, kteří jmenovali papeže, kteří
založili kardinálské kolegium. Pro nás podobné věci nepřicházejí v žádném
případě v úvahu! Budiž od nás vzdáleny tak ubohé myšlenky, jako je ta, že
bychom se odloučili od Říma. Zcela naopak, tento obřad konáme proto, abychom
manifestovali svoje spojení s Římem, abychom manifestovali svoje spojení s
Církví všech dob, s papežem a všemi těmi, kdo byli předchůdci papežů, kteří se
nyní, po Druhém vatikánském koncilu, domnívají, že musí přijmout omyly, těžké
omyly, jež jsou schopny zničit Církev a zlikvidovat katolické kněžství.
Mezi těmito spisy, které Vám dáváme k dispozici, naleznete především jednu
vskutku výtečnou studii Dr. Rudolfa Kaschewského z německé Una
Voce-Korrespondenz, která skvěle objasňuje, proč se v případě nutnosti přijít
Vašim duším na pomoc, přijít Vám na pomoc nacházíme v situaci nouzového stavu.
Váš potlesk právě před chvíli byl, myslím si, spíše duchovní manifestací, která
vyjádřila Vaši radost nad tím, že konečně máte katolické biskupy a kněze, kteří
zachraňují Vaše duše, kteří Vašim duším udělují život našeho Pána Ježíše Krista
prostřednictvím nauky, prostřednictvím svátostí, prostřednictvím víry,
prostřednictvím svaté mešní Oběti, skrze život našeho Pána, který je pro Vás
nezbytný k tomu, abyste se dostali do nebe a který je ve stavu všude zmizet v
této konciliární Církvi, jež jde cestami, které nejsou katolickými cestami a
které vedou nezadržitelně k odpadu od víry. Proto tedy konáme tento obřad.
Nic mi není vzdálenější než se povyšovat na roveň papeži! Jsem jen biskupem
katolické Církve, který pokračuje v předávání nauky. „Accepi quod et tradidi
vobis.“ Myslím, že si budu přát , aby to to napsali na můj hrob – bezpochyby to
na sebe nedá dlouho čekat –, aby napsali na můj hrob: „Tradidi quod et accepi“,
tato slova sv. Pavla: „Obdržel jsem, co jsem vám také předal“ (1 Kor 11,23).
Nic nevynalézám, jsem jen listonoš, který přináší dopis. Tento dopis jsem
nenapsal já sám, toto poselství, toto slovo Boží, nýbrž sám Bůh, sám náš Pán
Ježíš Kristus. A my jsme Vám jej předali skrze naše milé kněze, kteří jsou zde
přítomni, a skrze všechny ostatní, kteří byli sami přesvědčeni, že musí této
záplavě odpadu v Církvi klást odpor tím, že zachovají víru všech dob a předají
ji věřícím. My jsme jen předavatelé tohoto poselství, tohoto evangelia, které
nám dal náš Pán Ježíš Kristus, a předavatelé prostředků pro naše posvěcování:
mše svaté, pravé mše svaté a pravých svátostí, které opravdu udělují duchovní
život.
Zdá se mi, moji milí bratři, že slyším hlas všech těch papežů od Řehoře
XVI., hlas Pia IX, sv. Pia X, Benedikta XV., Pia XI., Pia XII., kteří na nás
volají: „Ale pro Boha, pro Boha, co děláte z našeho učení, z našeho kázání, z
katolické víry? Chcete se jí vzdát? Chcete dopustit, aby v tomto světě vymřela?
Pro Boha, vy přece musíte pokračovat v uchovávání tohoto pokladu, který jsme
vám předali! Nenechávejte věřící v nouzi! Nenechávejte Církev v nouzi!
Pokračujte dále s Církví! Neboť od koncilu dokonce římské úřady přijímají a učí
to, co jsme odsoudili. Jak je to možné? Odsoudili jsme liberalismus, odsoudili
jsme komunismus, socialismus, modernismus, sillonismus. Všechny tyto omyly, které jsme odsoudili,
jsou nyní od úřadů Církve vyučovány, přijímány, podporovány! Je to možné? Pokud
nic neuděláte pro to, aby pokračovala tradice Církve, kterou jsme vám svěřili,
bude všechno ztraceno! Církev bude hynout, duše jsou všechny ztraceny!“
Nacházíme se v situaci nouzového stavu. Učinili jsme vše, abychom se
pokusili Římu vysvětlit, že je nutné se navrátit k postoji ctihodného Pia XII.
a všech jeho předchůdců. Psali jsme, jezdili jsme do Říma, jednali jsme,
vícekrát jsme zaslali do Říma otevřené dopisy, biskup de Castro Mayer a já. Při
těchto rozhovorech jsme se všemi prostředky snažili přivést Řím k pochopení
toho, že ono Aggiornamento, tento průlom, který se od koncilu v Církvi uskutečnil,
není katolický, není slučitelný se stálým učením Církve. Tento ekumenismus a
všechny tyto omyly, tento kolegialismus, všechno to odporuje víře Církve, je ve
stavu Církev zničit. Proto jsme přesvědčeni, že jsme dnešním biskupským
svěcením poslušni výzvě uvedených papežů a tím i výzvě Boží, neboť oni
reprezentují našeho Pána Ježíše Krista v Církvi.
„A proč jste, monsignore, přerušil rozhovory, které se přece zdály mít
určitý úspěch?“ Proto, že ve stejné době, když jsem umístil svůj podpis pod
protokol, mi vyslanec kardinála Ratzingera, jenž mi přinesl tento protokol k
podpisu, předložil dopis: mám poprosit za odpuštění kvůli omylům, kterých jsem
se měl dopustit. Jestliže jsem v omylu, jestliže učím omyly, je jasné, že mě
někdo musí přivést zpět k pravdě, k duchu těch, kdo mi tento list posílají,
abych podepsal, že jsem si svých omylů vědom. Jinými slovy to znamená: „Pokud
vidíte svoje omyly, pomůžeme Vám navrátit se k pravdě.“ Co je ale pro ně tato
pravda, když ne pravda Druhého vatikánského koncilu, pravda této konciliární
Církve? To je zcela jasné. V důsledku toho je též jasné, že pro Vatikán je
jedinou pravdou, která existuje, pravda konciliární, pravda tohoto „ducha
koncilu“: to je duch Assisi. To je dnes „pravda“. Ale tu my nechceme za nic na
světě, za nic na světě! Vzhledem k této pevné vůli současných římských úřadů
zničit tradici a všechny vtáhnout do tohoto ducha Druhého vatikánského koncilu,
do tohoto ducha Assisi jsme upřednostnili to, že se stáhneme. Tady jsme již
nemohli souhlasit, to bylo nemožné!
Nebylo pro nás možné podřídit se takovému vedení, neboť bychom přirozeně
podléhali úřední pravomoci kardinála Ratzingera, předsedy oné římské komise,
která nás měla řídit. Takže bychom mu byli vydáni všanc a tím bychom se dostali
do rukou těch, kteří nás chtějí podrobit duchu koncilu a duchu Assisi. To je
nemožné!
Následně jsme poslali dopis papeži a jasně jsme mu řekli: To není možné. To
nemůžeme. Navzdory touze, kterou máme, abychom s ním žili v plném společenství,
dáváme vzhledem k duchu, který v současnosti panuje v Římě a do kterého chce
vtáhnout i nás, přednost tomu, že budeme nadále pokračovat v tradici,
zachovávat tradici, dokud tato tradice znovu nenajde své místo v Římě, v duchu
římských úřadů. To bude trvat tak dlouho, jak to Pán Bůh ve své Prozřetelnosti
ustanovil. Není mi dáno vědět, kdy tradice v Římě získá nazpět svá práva. Ale
považuji za svoji povinnost připravovat prostředky a cesty pro akci, kterou
bych rád označil jako akci pro přežití, jako „Operaci Přežití tradice“. Tento
dnešní den je dnem „Operace Přežití“. Kdybych však tuto akci prováděl společně
s Římem a kdybych dále vedl konzultace, které jsme podepsali, a kdybych
výsledky těchto konzultací uskutečnil, pak bych prováděl „Operaci Sebevražda“.
To nemohu! Nemám na výběr. Je mou povinností dělat vše pro to, abychom
přežili! A proto jsem přesvědčen, že dnes tímto svěcením biskupů pokračuji v
tradici a pomáhám jí přežít, jí, to znamená katolické Církvi!
Jistě víte, moji milí bratři, víte velmi dobře, že bez biskupů nemohou být
žádní kněží. Od koho tedy obdrží všichni tito seminaristé, kteří jsou zde
přítomni, svátost kněžského svěcení, když mě Pán Bůh zítra zavolá? A to na sebe
jistě nedá dlouho čekat. Snad od koncilních biskupů, jejichž svátosti jsou
všechny pochybné, protože člověk přesně neví, jaké jsou jejich intence? To
přece není přijatelné. A kteří biskupové opravdu uchovali tradici, uchovali
svátosti tak, jak je Církev po dvě tisíciletí, až do Druhého vatikánského
koncilu udělovala? Nuže, biskup de Castro Mayer a já. Tuto skutečnost jsem ani
nezavinil, ani ji nemohu změnit. A tak se nám svěřilo mnoho seminaristů,
viděli, že tady u nás je zachována kontinuita Církve, kontinuita toho, co je
tradice, a přišli tedy, navzdory obtížím, s nimiž se setkali, do našich
seminářů, aby přijali pravé kněžské svěcení a přinášeli pravou kalvárskou oběť,
pravou mešní Oběť, a aby Vám udělovali pravé svátosti, hlásali pravé učení,
vyučovali pravý katechismus. To je cíl těchto seminářů.
Nemohl jsem tedy sloučit se svým svědomím, abych tyto seminaristy zanechal
jako sirotky, a nemohl jsem ani Vás zanechat jako sirotky a odejít, aniž bych
se postaral o budoucnost. To není možné. To by odporovalo mé povinnosti. Proto
jsme s Boží milostí vybrali ty mladé kněze, ty kněze našeho Bratrstva, kteří se
nám jevili jako nejvhodnější a kteří současně také žijí v podmínkách a v
oblastech a zastávají funkce, které jim snadno dovolí zastávat biskupskou
službu, dětem udělovat biřmování a v našich různých seminářích udělovat kněžské
svěcení. Tak dáme my, biskup de Castro Mayer a já, jak věřím, s milostí Pána
Boha tímto svěcením tradici možnost nadále trvat a katolíkům, kteří si to
přejí, možnost, aby se prosadili v Církvi svých rodičů, svých prarodičů, svých
předků, aby se prosadili v kostelích, pro které byly založeny jejich fary, ve
všech těch krásných kostelích s kdysi nádhernými oltáři, které byly nyní často
zničeny, aby byly nahrazeny stolem a aby se tak předvedla radikální změna,
která byla od koncilu provedena s mešní Obětí, se svatou mešní Obětí, která je
přece srdcem Církve a také účelem kněžství.
Tak Vám tedy děkujeme, že jste přišli v tak velkém počtu, abyste nás při
tomto obřadu posilnili, a obraťme se k nejblahoslavenější Panně Marii. Vy víte,
moji milí bratři, určitě Vám to někdo řekl, že Lev XIII. na základě prorockého
vidění, které měl, řekl: „Petrův stolec se jednoho dne stane sídlem
bezbožnosti. Řekl to v jednom ze svých exorcismů, v „Exorcismu Lva XIII.“.
Souhlasí to již dnes, nebo k tomu dojde teprve zítra? To nevím. Ale v každém
případě to bylo předpovězeno. Bezbožnost, to může být zcela jednoduše bludné
učení. Bludné učení je bezbožnost. Nevyznávat již víru všech časů, nevyznávat
již katolickou víru je těžký omyl. Jestliže je nějaká bezbožnost, potom je to
tato dnešní velká bezbožnost! A myslím, že mohu skutečně říci, že v Církvi
nebyla ještě nikdy větší bezbožnost než onen den v Assisi, který se prohřešuje
proti prvnímu Božímu přikázání a taktéž proti prvnímu článku Kréda!
Neuvěřitelné, že se něco takového někdy mohlo v Církvi udát, před očima celé
ponížené Církve! Nikdy jsme nezažili ponížení takového druhu. Ostatně to můžete
najít v knížce Abbé le Rouxe, která byla vydána, aby Vás názorně informovala o
dnešní situaci v Římě.
Ale nebyl to jen dobrý papež Lev XIII., který tyto věci prorokoval, byla to
také naše milá Paní z Quita. Před nedávnem mi jeden z našich kněží, prior
našeho priorátu v Bogotě v Kolumbii, přinesl knihu o zjeveních naší milé Paní
„de El Buen Suceso“ (dobrého úspěchu), která má v Quitu, hlavním městě
Ekvádoru, kostel, velký kostel. Brzy po Tridentském koncilu, tedy před několika
sty lety, měla jedna řeholnice z jednoho kláštera v Quitu zjevení
nejblahoslavenější Panny Marie, která k ní hovořila. Tato zjevení byla písemně
zdokumentována a uznána Římem. Proto postavili nejblahoslavenější Panně Marii v
Quitu nádherý kostel a historikové o tom podávají následující zprávu: Když byla
socha nejblahoslavenější Panny téměř hotová a sochař jí již mohl vytvořit tvář,
tak shledal, že tvář již byla zázračným způsobem dokončena. Tato zázračná socha
nejblahoslavenější Panny Marie je tam ekvádorskými věřícími uctívána s velkou
zbožností. A tato nejblahoslavenější Panna Maria z Quita této řeholnici některé
věci prorokovala a při tom také výslovně řekla: Během 19. století a převážné
části 20. století se budou ve svaté Církvi stále silněji šířit bludná učení a
uvrhnou Církev do katastrofální, naprosto katastrofální situace. Mravy budou
upadat a víra vyhasne, aniž bychom si toho všimli. A – promiňte mi, když teď
budu pokračovat zprávou o tomto zjevení, ale ono hovoří o jednom prelátovi,
který se zcela postaví proti této záplavě apostaze, proti této záplavě
bezbožosti a zachová kněžství, přičemž bude vychovávat dobré kněze. Můžete
uvažovat o jeho naplnění, když chcete, já to neudělám. Nicméně byl jsem
překvapen, když jsem tyto řádky četl, to nemohu popřít. Ale je to tak, je to
napsáno a vytištěno a uloženo v archívech o tomto zjevení.
Kromě toho znáte jistě zjevení z La Saletty, kde naše milá Paní říká, že
Řím ztratí víru a že tam bude vládnout temnota! Uvažte, co to může znamenat,
když nejblahoslavenější Panna takto mluví. A nakonec máme fatimské tajemství,
které je nám časově ještě bližší. Bezpochyby musí třetí fatimské tajemství
obsahovat poukazy na tyto temnoty, které zatemnily Řím, tyto temnoty, které se
od koncilu rozšiřují po celém světě. Papež Jan XXIII. považoval zajisté právě
proto za dobré toto tajemství nezveřejňovat, protože jinak by bylo jistě
nezbytné, aby přijal odpovídající opatření, k nimž se však asi necítil
připraven, totiž aby zcela změnil směr, který nastavil s ohledem na koncil a
kvůli koncilu. To jsou přece všechno skutečnosti, o které se, myslím, můžeme
opřít.
Svěřujeme se tedy Prozřetelnosti a jsme přesvědčeni, že Pán Bůh ví, co
činí, a že se za několik let může mnohé změnit, jako třeba dnes, kdy kardinál
Gagnon provedl vizitaci, čtrnáct let po první vizitaci z Říma u nás, kdy jsme
poté byli suspendováni, kdy nás prohlásili za stojící mimo společenství s
Římem, postavili nás do pozice, jako že jsme „proti papeži“, jako že jsme
rebelové, disidenti, po dobu čtrnácti let. A nyní přichází opět vizitace z Říma
a kardinál Gagnon sám prohlašuje, že to, co děláme, nepochybně dosáhne toho, co
bude nezbytné k novému znovuvybudování Církve. A poté sám asistoval
pontifikálním způsobem při mši, kterou jsem celebroval 8. prosince 1987 k
obnově slibů našich seminaristů, přestože jsem byl Římem považován za
suspendovaného a býval bych již nesměl vysluhovat svátosti! Po čtrnácti letech
nám tedy prakticky dávají potvrzení o tom, že nejsou pochybnosti, slovy:
„Udělali jste to dobře.“ Jednali jsme tedy správně, jestliže jsme kladli odpor.
Jsem proto přesvědčen, že se dnes nacházíme ve stejné situaci. Znovu konáme
akt, který je pouze zdánlivě nepřípustný. Hromadné sdělovací prostředky nám v
tomto smyslu bohužel nepomáhají, neobť noviny nás přirozeně připomínají titulky
jako „Rozkol“, „Exkomunikace“, jak jen mohou. My jsme však přesvědčeni, že
všechny tyto obžaloby proti nám, všechny tyto na nás uvalené tresty jsou
absolutně neplatné a nicotné! Proto necháváme to vše zcela bez povšimnutí, tak
jako jsme ponechali naprosto bez povšimnutí také suspendování a nyní dostáváme
blahopřání od Církve a dokonce od progresistické Církve. A stejně tak nás za
několik let – kdy, to nevím, jen Pán Bůh zná množství let, které jsou nutné až
do dne, kdy tradice dostane v Římě opět svá práva – obejmou římské autority,
ktreré nám budou děkovat, že jsme v seminářích, v rodinách, ve společenstvích,
v našich zemích, v klášterech, v řeholních domech zachovali víru a k větší Boží
cti a ke spáse duší.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Překlad: FSSPX CZ
