čtvrtek 25. července 2013

Dollfuss: rakouský vlastenec (2004)


Dollfuss: rakouský vlastenec (2004)
Pocta Alice von Hildebrand rakouskému kancléři zavražděnému nacisty.
(Recenze na knihu P. Johannese Messnera; IHS Press, 2004)
Jedná se o upravenou verzi předmluvy Alice von Hildebrand k výše zmíněné knize. Dr. Alice Hildebrand je vdovou po velkém filozofovi Dietrichu von Hildebrand.
Poznámka autora blogu: Článek věnuji památce Engelberta Dollfusse ve výroční den jeho smrti.
 
Žurnalistika má svou ironickou stránku. Jak často jsou dlouhé sloupky věnovány nekrologům člověka, jehož jméno jen několik měsíců po jeho smrti bude pohřbeno navždy. Toto měl s kousavým humorem na mysli Dostojevskij, když v díle Výrostek napsal: „...všichni tito talentovaní džentlmeni prostředního typu, kteří jsou někdy ve svém životě přijímaní takřka jako géniové, zmizí z paměti docela náhle a beze stopy, když zemřou.“
Na druhou stranu existují někteří skutečně velcí lidé, kteří jsou během svého života tak očerňováni nepřátelským tiskem, že dokonce i když se jejich jména, když zemřou (nebo jsou zavražděni), objevují v titulcích, musí je dějiny „znovu objevit“.
Jak vděční tedy musíme být IHS Press za nové publikování knihy Johannese Messnera o Engelbertu Dollfussovi. Napsal-li knihu někdo, kdo znal rakouského kancléře – který byl později zavražděn nacisty – nutí nás to uvědomit si, že tato oběť nacionálního socialismu si zaslouží být postavena na piedestal jako jeden z velkých politických vůdců 20. století – a možná jako jeden z nejlepších katolických státníků všech dob.
Proč by tedy jeho jméno mělo být neznámé naprosté většině amerických a anglických občanů, kteří nemají vůbec žádné sympatie k nacionálnímu socialismu a kteří by tedy měli chtít poznat jednoho z jeho nejpozoruhodnějších odpůrců?
Zlo nacismu
Dollfuss byl jedním z politických vůdců své doby, který s jedinečnou jasností viděl zlo filozofie nacionálního socialismu a který se, navzdory slabosti své země, která byla po první světové válce značně rozkouskovaná, stal novým Davidem, který se postavil Goliášovi Adolfu Hitlerovi.
Z tohoto důvodu by měla být tato kniha Johannese Messnera přijatá velice vděčně: dává čtenáři skvělý náhled na to, kým tento muž byl, na jeho dobrotu a smysl pro spravedlnost, či jeho hlubokou víru a jeho mučednictví. Díky P. Messnerovi tedy historie nakonec učiní zadost Engelbertu Dollfussovi.
Je to kniha, která fascinuje čtenáře. Je dobře přeložená, prezentuje přesně a jasně fakta. Nabízí nespočet citací ze spisů a Dollfussových projevů a dopřává čtenáři, aby si sám učinil závěry.
Měla by být vítaná nejen kvůli své historické hodnotě, ale také proto, že dává lekci současným státníkům: že člověk může být dobrým katolíkem a skvělým státníkem, a že být katolickým státníkem znamená být někým, kdo nesobecky slouží své zemi, někým, kdo není ambiciózní, někým, kdo si nechce naplnit svou vlastní kapsu, někým, kdo nechce, aby se mu sloužilo, ale prostě chce sloužit.
Někteří političtí vůdci jsou nenávidění, protože si zaslouží být nenáviděni. Někteří jsou nenávidění, protože mají odvahu vzdorovat vůči Zeitgeist – duchu času – a hlásat neohroženě pravdu, která je padlé přirozenosti člověka nepříjemná.
Dollfuss byl velice milován těmi, kteří chápali, že je jejich přítelem: jako katolík, jako rakouský vlastenec, jako jeden „z nich“. Jeho velká dobrota a jeho politická prozíravost musely spustit nenávist těch, kteří prosazovali zlé cíle: ať to byl nacionální socialismus, komunismus nebo liberalismus.
Nikdo nemohl předvídat, že tento talentovaný, malý muž Engelbert Dollfuss – narozený v rolnické rodině, vychovaný ve venkovských podmínkách a uvyklý na těžkou zemědělskou práci, oddaný své zemi, nejprve pokorně sloužící v armádě během první světové války a poté se věnující skromné kariéře ve veřejné službě – bude nakonec donucen okolnostmi povstat, aby se potýkal s jedněmi z nejvíce rozhodujících výzev, kterým Rakousko čelilo na počátku bouřlivých 30. let 20. století.
Když byl 4. března 1933 rozpuštěn rakouský parlament, Dollfuss, který již sloužil jako kancléř, viděl s pozoruhodnou jasností, že voláním doby je vytvoření autoritativní vlády, která jediná má šanci vzdorovat strašlivému nebezpečí vně svých hranic – nacionálnímu socialismu – a násilné hrozbě uvnitř svých hranic – komunismu.
Hitler převzal moc v Německu jen o 33 dní dříve a Dollfuss pochopil, že pouze silná, vnitřně jednotná vláda založená na katolických zásadách by mohla pozvednout Kristův prapor a vést duchovní válku proti nacistickému pohanství a ateismu sovětského Ruska.
Smrtící nejednota
Od počátku roku 1933 bylo kancléři zjevné, že se bez ohledu na jeho náklonnost ke germánské civilizaci a většímu Německu, stával berlínský nacismus rychle ještě další silou, která přispívala ke smrtelné nejednotě zamořující zemi.
Rakouská politická scéna rozdělená mezi stoupence nacismu, komunismu a liberalismu, z nichž s posledními dvěma se již Dollfuss začal potýkat, vypadala jako by ji nebylo možné lidskými prostředky napravit.
Bylo mnoho těch, kteří se z nenávisti ke komunismu stali horlivými nacisty, a mnoho bylo těch, kteří se z nenávisti k nacismu obrátili ke komunismu – většina nepochopila, že tyto dva zdánlivě protikladné názory byly oživovány stejným protikřesťanským étosem.
On však viděl, že jenom filozofie založená na křesťanských zásadách a následující principy skvělé encykliky Pia XI. Quadragesimo Anno by mohla vystavět hráz na ochranu Rakouska.
Dollfuss, moderní David, věděl, že bojuje s Goliášem, ale stejně jako člověk, který se měl stát velkým králem svého lidu, vložil všechnu svou důvěru v Boha a použil všechny prostředky, které měl k dispozici, k záchraně své země před těžkými krizemi, jimž čelila během jeho krátkého kancléřství.
Nejtěžší z těchto krizí byla pravděpodobně socialistická vzpoura z února 1934, během níž byl Dollfuss přinucen zapojit armádu a několik stovek vojáků a agitátorů přišlo o život.
Tragédii této situace jen zhoršil zrádný způsob, kterým někteří z vůdčích katolíků včetně filozofa Jacgquese Maritaina, který jen dva měsíce předtím vyjádřil mému manželovi Dietrichovi svůj obdiv k Dollfussovi, očerňovali kancléře jako toho, kdo šlapal po dělnících.
Chesterton
Chesterton však, (nikoliv překvapivě) což mu slouží ke cti, viděl pravdu věci a Dollfussovy kariéry. V eseji Konec příměří ocenil Dollfusse jako „malého muže chudého a rolnického původu, který obklopen tímto dávným instinktem onoho původu, se odhodlal zachránit zbytek římské civilizace Německa.“
Můj manžel, stejně jako Messner, znal kancléře Dollfusse osobně a byl inspirován jeho katolickým státnictvím a naplněn hlubokým žalem, když byl kancléř zavražděn. Dietrich se upřímně snažil udělat své při pomoci Dollfussově vládě, aby dosáhla své cíle, a byl kancléřem osobně povzbuzován, aby svůj spisovatelský, vyučovací a filozofický talent dal do služeb Rakouska.
Dollfuss podporoval úsilí mého manžela založit časopis, který by napadal nacismus i komunismus současně, což byl v těch dnech unikátní podnik.
Zatímco Dietrich chtěl pro časopis jméno, které by zvláště zdůraznilo boj proti nacionálnímu socialismu, Dollfussovi kolegové trvali na tom, aby byl časopis pojmenován podle hlavní ideje „nového“ Rakouska.
To, že Dollfussova vláda zaujala takový postoj ohledně důležitosti korporativistického ideálu, není překvapivé, uvědomíme-li si kancléřovu vlastní oddanost středověkému dědictví sociálního a korporativistického katolicismu, na němž chtěl stavět.
Z tohoto důvodu to při svém prvním setkání s mým manželem komentoval: „Pro mě je boj proti nacionálnímu socialismu v podstatě bojem na obranu křesťanského pojetí světa. Zatímco Hitler chce oživit staré germánské pohanství, já chci oživit křesťanský středověk“.
Na podporu této velké ideje a z oddanosti k jejímu největšímu modernímu zastánci můj manžel vytvořil své vlastní dílo o kancléři krátce po jeho smrti: Engelbert Dollfuss: Ein Katholicher Staatsman.
Kniha P. Messnera oproti tomu zdůrazňuje klíčový cíl Engelberta Dollfusse: ustavit skutečně katolický stát. Krátce před svým zavražděním Dollfuss řekl: „Není to moc nebo bohatství, co přispěje ke štěstí národů, ale vnitřní pokoj, shoda a soulad mezi jednotlivci. K tomu nepotřebujeme prázdnou zbožnost, ale zamýšlíme být poctivými, čestnými a rozhodnými lidmi. Zamýšlíme stát se lepšími a ušlechtilejšími lidmi v souladu s křesťanskými zásadami, a chovat se tak ve vztahu ke svým bližním...“
„Rozumné státnictví,“ pokračoval, „je to, co podporuje a povzbuzuje náboženský život.“
Je pravděpodobné, že kvůli těmto vysokým ideálům byla smrt, kterou Dollfuss zemřel – v přímém důsledku jeho oddanosti těmto ideálům – smrtí mučedníka. O tomto mučednictví také P. Messner pojednává s dojetím a citem. Jeho kniha by však neměla být pouze příležitostí dozvědět se o obětech, bojích a smrti velkého katolického vůdce. Musí být také povzbuzením napodobit jej ve všech činech našeho vlastního života.
Zdroj: AD2000
Překlad: D. Grof