pondělí 29. července 2013

Tři proudy (2013)

Tři proudy (2013)

Dom Thomas Aquinas, OSB
V Tradici se od jisté doby formují tři proudy.
První, věrný arcibiskupu Lefebvrovi, nadále tvrdí: „Žádná praktická dohoda bez obrácení Říma“. Je to hlas zdravého rozumu víry. S tímto proudem se v současnosti špatně zachází, protože hovoří a hovoří, jak řekl sv. Pavel: „Víra v srdci vede k spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.“ (Řím. 10:10-11)
Druhý proud hledá údajné „nutné smíření“ s koncilní Církví. Tento přístup je v protikladu k zdravému rozumu, v protikladu k pokynům arcibiskupa Lefebvra a usnesením generální kapituly z roku 2006, která zopakovala: „Žádná praktická dohoda bez obrácení Říma.“
Tento druhý proud spočívá nikoliv v nauce, ale v diplomacii a zneužívání moci. Diplomacie vzhledem k Římu; zneužívání moci vzhledem k dobrým kněžím, vyhrožování a znepříjemňování života věřících, zbavených také svátostí.
Třetí proud se nachází mezi prvními dvěma. Tento proud přemýšlí více jako první. Nevěří v ono „nutné smíření“, čeká však a zůstává zticha. Tento postoj se odráží u mnoha kněží a věřících; jsou sklíčení z toho, co se jim může stát. Jen Bůh ví o dramatech v rodinách, ve společenstvích a u kněží. Věřící i kněží vědí velmi dobře, že jestliže začnou mluvit proti politice Menzingenu, následky budou kruté, jak jsme již viděli v Mexiku i jinde: věřící zbavení Svatého přijímání, absoluce; kněží přemisťováni nebo omezeni na vynucené ticho...
Tento třetí proud má však sklon vymizet. Lidé nalézají své místo v prvním proudu nebo v druhém. Je to proto, že toto chování [odpovídající třetímu proudu] je ze své podstaty nestálé, ačkoliv přinejmenším u věřících může přetrvat dlouhou dobu. Katolické rodiny v Japonsku, pokud jde o jejich víru, mlčely po více než dvě století. Někteří věřící možná chvíli budou zachovávat mlčení, když jim hrozí, že budou připraveni o svátosti, školy atd..
Ale u kněží a zvláště u biskupů má tento přístup tendenci velmi rychle vymizet a vyberou si buď první postoj, nebo druhý. Biskup Tissier de Mallerais byl v prvním proudu, když psal spolu se svými bratry biskupy dopis ze 7. dubna 2012 adresovaný generální kapitule. Jeho názor byl soukromý, ale jeho myšlení bylo známé. Rychle poskytl rozhovor Rivarolu a během rozhovorů s několika kněžími neskrýval své smýšlení. Navzdory tomu zůstával jeho postoj diskrétní.
Ale krůček po krůčku se biskup Tissier posouval do třetího proudu, proudu nestálého mlčení, které s sebou v současnosti nese velké nebezpečí. Nejen, že biskup Tissier mlčel stále déle, ale radil také mlčet ostatním. „Když pastýř mlčí, pes štěká,“ odpověděl hrdinný otec Chazal.
Vlk proniknul do ohrady pro ovce. Musíme křičet. Biskup Tissier však mlčel. Proč? Protože si myslí, že strategie biskupa Fellayho uspěla a nakonec nebyla tak špatná. Ale ať hovoří sám. Toto je soukromý dopis z 11. března 2013. Biskup má svobodu napravit své smýšlení, ale zde je, co napsal autorovi těchto řádků:
 Politikou FSSPX vůči Římu do generální kapituly v roce 2006 včetně bylo čekat na obrácení Říma dříve, než se bude usilovat o kanonickou strukturu. Tato politika však byla v letech 2011-2012 biskupem Fellayem změněna po naprosté vzájemné opozici, která se vyjevila po rozhovorech s Římem. Nemůžete očekávat úplné obrácení Říma. Pak se biskup Fellay pokusil otestovat Řím ohledně naší kritiky koncilu. Aby Řím přijal alespoň to, že kritizujeme koncil. Dalo se očekávat, že Řím ustoupí. 13. června 2012 si však Řím (ústy kardinála Levady) zachoval požadavek přijetí koncilu jakožto „učitelského“ (1). A biskup Fellay nic nepodepsal a odmítnul to přijmout. Toť vše. Biskup Fellay nepodepsal nic a nic se nestalo a my jsme nebyli „exkomunikováni“, jak nám hrozil kardinál Levada. A Benedikt XVI. rezignoval, když viděl, že udělal „vše, co mohl“, aby nás přivedl ke koncilu a ono to nefungovalo. Tak se věci mají.“
„Nebojujte tedy, drahý otče, proti biskupu Fellaymu, protože nakonec ta strategie rozhodně uspěla: aniž by cokoliv porušil, aniž by cokoliv zpřetrhal, udržuje vztah s Římany, který může být vždy na doktrinálním základě znovuspuštěn s novým papežem.“
„Politika vždy doktrinální“
Jak můžeme vidět, biskup Tissier se přibližuje biskupu Fellaymu. Můžete si pomyslet, že tak činí s úmyslem zachránit Bratrstvo, udržet jej pohromadě a vrátit jej zpět na cestu, aniž by jej narušil. To je chvályhodné přání, ale jeho dopady jsou katastrofální. Je až příliš, aby se ohledně biskupa Fellayho řeklo, že „nakonec ta strategie rozhodně uspěla“. Jestliže dohoda nebyla 13. června podepsána, bylo to v poslední minutě díky manévru papeže a biskupa Fellayho, který nechtěl způsobit rozdělení uvnitř Bratrstva, ani nová svěcení tradičních biskupů ze strany biskupa Tissiera. Je to odměna za trestuhodnou politiku biskupa Fellayho.
Biskup Fellay změnil rozhodnutí generální kapituly z roku 2006 a podněcoval dohodu s Římem s nejednoznačnými pojmy. Řekl obludnosti, které jsme z úst arcibiskupa Lefebvra nikdy neslyšeli, obludnosti, které mohou říci pouze členové Ecclesia Dei...A to vše dokonce předtím, než byla dohoda podepsána. Co udělá, jestliže v budoucnu podepíše?
Má-li biskup Fellay úspěšnou strategii, pak v tom, že umlčel veškerou vnitřní reakci Bratrstva. Dokonce i biskup Tissier, tak nadaný a tak pevný při odkrývání omylů, bludů současných papežů, nemá slov, pokud jde o obrat Bratrstva o 180 stupňů, co se týče rozhodnutí generální kapituly z roku 2006. Stejně mlčí k scestným tvrzením biskupa Fellayho.
Někteří však říkají: cožpak tomu deklarace z 27. června neučinila konec? Co očekáváte, abyste uznali, že Bratrstvo nezměnilo nic ze své nauky a ze své orientace?
Je pravda, že přítomnost biskupa Tissiera u biskupa Fellayho může na první pohled navozovat dojem, že věroučný základ, který biskup Fellay postrádá, bude vykompenzován a že přijímání legitimnosti promulgace nové mše, přijímání nového Kodexu [kanonického práva] atd., již nejsou na programu. V realitě se však bojíme opaku, protože deklarace z 27. června si uchovala neurčitost ohledně nové mše: nikde v ní není řečeno, že tato nebyla schválena v souladu se zákonem. Co se týká ostatních bodů deklarace, vyžadují velice pozorné čtení kvůli rozporným tvrzením biskupa Fellayho.
Budeme čekat a věřit v návrat Bratrstva k orientaci arcibiskupa Lefebvra, protože dveře k dohodě, aniž by předtím došlo k obrácení Říma, jsou zavřené. Protože, jestliže byla strategie biskupa Fellayho dobrá, jak říká biskup Tissier, může se tatáž strategie znovu spustit. Ne, dveře se ještě nezavřely. Tím, že biskup Tissier souhlasí se strategií biskupa Fellayho (tj. „aby Řím přijal alespoň to, že kritizujeme koncil“), říká, že již není proti praktické dohodě bez dohody věroučné. Deklarace z 27. června to říká otevřeně ve svém článku 11, v němž si znovu nárokuje pravomoc kritizovat omyly. Chování Menzingenu, pokud jde o kněze, věřící a spřátelená společenství potvrzuje, že generální rada Bratrstva pokračuje v tomto novém směřování.
Někteří říkají, že Menzingen uznal, že se mýlil. To není pravda, právě naopak. Biskup Fellay výslovně řekl, že nepřipouští, že by učinil chybu, ale že si nebyl vědom úmyslů papeže. (francouzsky zde)   
Kdyby biskup Fellay litoval svého postoje, všem těm, kteří byli v FSSPX v poslední době potrestáni a pronásledováni kvůli této krizi, by se poblahopřálo a byli by znovu začleněni do Bratrstva.
To ale není vše. Je tu nový jazyk generálního představeného, který prohlašuje, že [zhoubná] náboženská svoboda je v textech Druhého vatikánského koncilu velice, velice omezená; je zde jeho tvrzení o koncilu, jehož nauky, jak řekl, nejsou takové, jaké jsme si mysleli (srovnej rozhovor CNS s biskupem Fellayem 11. května 2012); je zde odpověď generální rady třem biskupům ze 14. dubna 2012. Člověk musí mít toto všechno na paměti.
Očekáváme jednoznačné chování ze strany Menzingenu, protože ve věcech víry neexistují žádná polovičatá opatření. Ve věcech víry existují jen dvě sféry: sféra Našeho Pána a sféra jeho nepřátel.  Jestliže Jindřich V. nechtěl korunu, protože by musel učinit kompromis s revolucí, ani my bychom neměli činit kompromis s nepřáteli univerzální vlády Našeho Pána.
Říkáme, že v lidských záležitostech nesmíme nikdy činit kompromis, jinak se nikdy nedočkáme konce této krize. Na to s monsignorem Freppelem odpovídáme, že Bůh od nás nepožaduje vítězství, ale boj. Podpírat lidské slabosti, ano. Všichni tak musí činit. Přijímat však naukové kompromisy, to nemůžeme. Non possumus.
Kéž nám Naše Paní přijde na pomoc. Ona má největší hrůzu z hříchu a omylu. Je to tato hrůza, o níž prosíme, tato hrůza, která je vlastní Neposkvrněné. Nakonec Její Neposkvrněné Srdce zvítězí a my s Ním, což je naší pevnou nadějí. Doufáme nikoliv kvůli našemu přispění, protože víme, že si to nezasloužíme, ale pro Její mateřskou dobrotu. Jak řekla sv. Terezie od Ježíška: „Proste, proste a On to dá, nikoliv proto, že si to zasluhujete, ale proto, že On je dobrý.“
Pro dobrotu dobrého Boha a Jí, která nám byla dána za naši Matku, se již odvažujeme doufat v příslib úplného vítězství. „Nakonec Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí.“
Dom Thomas Aquinas
Poznámky:
(1)   Poznámka biskupa Tissier de Mallerais: A Benedikt XVI. ve svém dopise biskupu Fellaymu z 30. června 2012
Zdroj: Syllabus
Překlad: D. Grof