čtvrtek 12. září 2013

Žádná kanonická dohoda před věroučnou dohodou (2013)


Žádná kanonická dohoda před věroučnou dohodou (2013)

Jestliže biskup Freppel správně poukázal na to, že opuštění zásad nevyhnutelně vede ke katastrofě, kardinál Pie nám ponechává trochu naděje, že dokonce i malý počet věřících, kteří zůstávají věrni těmto zásadám, dostačuje k uchování jejich neporušenosti a ponechává tak naději na obnovení řádu.
Od generální kapituly v červnu 2012 však vedení FSSPX zřejmě opustilo zásadu, kterou doposud silně zastávalo, konkrétně, že je nemožné představit si praktickou dohodu s Vatikánem před tím, než se uspokojivě vyřeší věroučné otázky.
Následně se 13. října biskup de Galarreta snažil vysvětlit, že „to, co se učinilo, se rovná tomu vzít celou věroučnou a liturgickou otázku a učinit z ní otázku praktickou,“ příkaz se již nerespektuje a my se jen můžeme bát důsledků, před kterými varoval sv. Pius X.: „Když se pravidlo zdá být překážkou jednání, někteří mohou říci, že zastírat a činit kompromisy pomůže úspěchu jednání. Učiní-li tak člověk, pak zapomíná na pravidla proti selhání a zakrývá zásady pod záminkou prospěchu, který není ničím, než zdáním. Co zůstane z této stavby bez základů vystavěné na písku?“
Cílem tohoto rozboru je názorně ukázat na základě Zjevení, tradice a prohlášení arcibiskupa Lefebvra a čtyř biskupů, které vysvětil, že výše zmíněná zásada je zcela katolická a nemůže být ani opuštěna, ani z ní nelze činit výjimku, protože je Boží vůlí a není jen podvržená nějakým tradicionalistickým myslitelem, který má odpor k jakékoliv dohodě.
I – Zjevení
Ve Starém zákoně, stejně jako v Novém je pevnou a výslovnou Boží vůlí, aby se lidé, které obšťastňuje Svou čistou a pravou naukou, naprosto zdrželi od mísení s těmi, kteří vyznávají jinou nauku, a to kvůli riziku, že budou jednat proti svým zásadám.
Je to první rada, kterou Všemohoucí dává při uzavírání smlouvy s Mojžíšem: „Dej si pozor, abys nikdy neuzavíral smlouvu s obyvateli té země, do které vejdeš, aby se nestali uprostřed tebe léčkou. Proto jejich oltáře poboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte a jejich posvátné kůly pokácíte. ” (Exodus 34, 12-13).  
Následně varoval Náš Pán své učedníky před naukou farizejů a saducejů (Mt. 16,6; Mt. 8, 15), před falešnými proroky převlečenými za ovce (Mt. 7, 15), kteří vedou mnohé v omyl (Mt. 24, 11), dokonce, kdyby to bylo možné i vyvolené (Mt. 24, 24).
Na apoštoly tato varování Božského Mistra zapůsobila natolik, že je energicky opakovali svým vlastním učedníkům:
Prosíme pak vás, bratři, abyste dávali pozor na ty, kdož působí různice a pohoršení proti učení, kterému jste se vy naučili! Vyhněte se jim!“ (Řím. 16, 17)
 Jak jsme dříve řekli, opakuji i nyní: Hlásá-li vám někdo jiné evangelium než to, které jste přijali, buď proklet!“ (Gal. 1, 9).
Přichází-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu, ani ho nepozdravujte!“ (2 Jan 10)
Člověk by mohl přidat ještě více pasáží z Písma sv., tyto však postačují zcela dostatečně. Jsou nařízena Duchem Svatým, abychom byli ubezpečeni, že povinnost jasně se držet dál od heretiků, je Bohem uložený zákon.
II – Tradice
Raní církevní Otcové, kteří měli na paměti tyto věroučné klatby, byli pohnuti k opakování výzvy sv. Pavla: „Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul, se varuj!“ (Tit. 3, 10)
Varujte se heretiků, oni jsou následovníky ďábla, který svedl první ženu.“ (Sv. Ignác z Antiochie)
Prchněte před všemi heretiky!“ (Sv. Irenej)
Prchněte před jedem heretiků!“ (Sv. Antonín Veliký)
Nesedávejte s heretiky.“ (Sv. Efrém)
A sv. Vincenc Lerinský vyjasňuje:
Apoštol nařizuje tuto neústupnost všem pokolením: prokletí musí být vždy ti, kteří mají nauku opačnou než je nauka přijatá.
Proto Dom Guéranger píše biskupovi d´Astros:
Jedním z prostředků pro zachování víry, jednou z prvních známek jednoty, je odchod od heretiků.
Tato „první známka“ jednoty se přirozeně týká jednoty víry, první charakteristické známky katolické Církve, jež může mít pouze „jednoho Boha, jednu víru“ (Ef. 4, 5). Téže Církve, která slavnostně říká svým budoucím subdiákonům , aby „zůstali silní v pravé katolické víře, protože dle apoštola, vše co není z přesvědčení, je hřích (Řím. 14, 23), schizma, cizí jednotě Církve”.
Abychom lépe pochopili důležitost, ale také nekompromisní povahu naší zásady, musíme si vrýt do paměti, že během více než tisíciletého schizmatu mezi Byzantinci a Římem, nebyla s nimi nikdy bez výjimky uzavřena jediná kanonická dohoda, dokud neuznali katolickou nauku ve sporných dogmatech (Filioque, primát papeže atd.).
To připomněl kardinál Ottaviani, prefekt Svatého oficia, v předvečer koncilu:
Je-li pravda uznána - tato pravda, u níž Církev nemůže činit kompromis - pak všechny dítky, které se k ní vrátí, naleznou Matku připravenou vyhovět [jim] co nejvelkoryseji ve věcech liturgie, tradice, kázně a lidskosti.“ (In Itinérares č. 70, str. 6)
III – Prohlášení našich biskupů
Arcibiskup Lefebvre: „...za předpokladu, že nás Řím vyzve k obnovení rozhovorů, pak stanovím podmínky. Nepřijmu, abych byl v pozici, v níž jsem byl během rozhovorů. Již ne. Položím rozhovory na doktrinální úroveň: Souhlasíte s velkými encyklikami všech papežů, kteří vás předcházeli? Souhlasíte s Quanta Cura Pia XI., Immortale Dei a Libertas Lva XIII., Pascendi Gregis Pia X., Quas Primas Pia XI., Humani Generis Pia XII.? Souzníte plně s těmito papeži a jejich učením? Přijímáte ještě celou Protimodernistickou přísahu? Jste za společenskou vládu Našeho Pána Ježíše Krista? Nepřijímáte-li nauku svých předchůdců, je zbytečné se bavit! Dokud nepřijmete opravu koncilu s přihlédnutím k nauce těchto papežů, svých předchůdců, není možný žádný dialog. Je zbytečný.“ (Fideliter č. 66, listopad-prosinec 1988, str. 12-13)
Biskup Williamson: „Největší výzvou pro FSSPX v příštích několika letech je pochopit prvořadost nauky a dle toho posuzovat vše ostatní a modlit se. V našem přecitlivělém světě je stálým pokušením jít s pocity. Jít s pocity není to, co vytyčil arcibiskup Lefebvre, a pokud jej v tomto ohledu nebudeme následovat, půjde FSSPX cestou všeho lidského – do náručí (faktických) ničitelů Církve. [...] Nauka, nauka, nauka!“ (Angelus Press, 21. června 2008)
Biskup Fellay: „...jasné uvědomování si mnohem hlubšího klíčového problému, který jsme právě popsali, nám zakazuje postavit obě věci na stejný základ. Je nám tak jasné, že věc Víry a ducha víry má prioritu nad vším, že nemůžeme zvažovat praktické řešení předtím, než je první věc bezpečně vyřešena. (...)
Každý den je pro nás dalším důkazem, že musíme maximálně vyjasnit základní věci předtím, než podnikneme další krok ke kanonické situaci, která nás sama o sobě nepopuzuje.. Je to však záležitostí následování řádu přirozenosti věcí a začít ze špatného konce by nás nevyhnutelně dostalo do neúnosné situace. Máme o tom každodenní důkazy. To, co je v sázce, není nic víc, ani nic méně, než naše budoucí existence. (Dopis přátelům a dobrodincům č. 73, 23. října 2008)
Biskup de Galarreta: „Očividně nás chtějí znepokojit, vylekat nás tím, že nás budou tlačit k čistě praktické dohodě, která je vždy kardinálem [Hoyosem] navrhována. Zjevně již znáte naše myšlenky. Tato cesta je mrtvá cesta, pro nás je to cesta k smrti. Proto pro nás neexistuje otázka toho, že bychom ji následovali. Nemůžeme se dopustit toho, že bychom zradili veřejné Vyznání víry. Nepřichází to v úvahu! Je to nemožné.“ (Homílie 27. června 2008, Econe)
Teď není chvíle na změnu rozhodnutí kapituly z roku 2006: žádná praktická dohoda bez vyřešení věroučné otázky.“ (Zpráva čtená na kapitule v Albanu 7. října 2011)
Biskup Tissier de Mallerais: „Odmítáme čistě praktickou dohodu, protože věroučná otázka je základní. Víra předchází zákonnost. Nemůžeme přijmout legalizaci, aniž by byl vyřešen problém víry. (...) „Je to nové náboženství, které není katolickým náboženstvím. Nechceme žádný kompromis s tímto náboženstvím, jakékoliv riziko pokažení, dokonce ani jakékoliv zdání smíření, a je to právě takové zdání, které by nám naše tzv. „regularizace“ dala.“ (Rozhovor v Rivarol 1. června 2012)
Závěr
Zásada „žádná kanonická dohoda před věroučnou dohodou“ je zásadou:
1)      založenou na Slově Božím, které nám oficiálně zakazuje stýkat se s těmi, kteří vyznávají odlišnou nauku od té, která byla Církví „sloupem a základem pravdy“ (1 Tim. 3, 15) předávána zvláště po více než tisíc let v jejich rozhovorech s východními schizmatiky;
2)      absolutní a neumožňující žádné obcházení, zmírňování nebo výjimky, protože se týká „řádu přirozenosti“, jak biskup Fellay správně v minulosti napsal, a nikoliv obvyklého procesu.
Protože je pravdou, že nelze očekávat nápravu po opuštění jistých zásad, zvláště těch, které se týkají víry, musíme v důsledku toho dnes, stejně jako vždy, nejen zastávat zásadu „žádná kanonická dohoda před věroučnou dohodou“, ale musíme být bdělí, aby nebyla zapomenuta, změněna nebo překonána, a musíme ji děj se co děj vyhlašovat pro všechny duše dobré vůle, aby ji slyšely.
Kéž nám Nejsvětější srdce Ježíšovo a Mariino přijdou na pomoc v pravém boji za víru a kéž nás vždy zachovají ve své lásce!
řeholník

Zdroj: Ignis Ardens
Překlad: D. Grof