neděle 31. srpna 2014

Sv. Athanasius a dva svatí papežové: Julius I. a Liberius – část II. (1931)


Sv. Athanasius a dva svatí papežové: Julius I. a Liberius – část II. (1931)
Za měsíc a 6 dní dne 17. května 352 stal se nástupcem Juliovým jeho jáhen Liberius. (1) Málokterý papež zažil od sektářů tolik nenávisti a zloby a od svých věřících zase tolik lásky a oddanosti, jako Liberius. Sotva nastoupil, dostal od východních biskupu ariánských žaloby proti biskupovi Athanasiovi, jehož toužili mermomocí odstraniti se stolce alexandrijského. Současně přišli však do Říma i obhájci Athanasiovi.
Liberius poslal hned dva své vyslance, Vincence a Marcela, (2) k císaři, oslavujícímu právě své třicáté narozeniny v Arelatě v Galii, a žádal císaře o svolání sněmu, aby se spor o biskupa Athanasia již ukončil. Císař byl obklopen svými východními ariánskými biskupy, kteří se snažili získati na svou stranu i biskupy západní. Na západě se o sporech ariánských ani mnoho nevědělo. Biskupové západní neuměli řecky a nechápali rozdílu mezi homousios a homoiusios. Věděli, že císař je pobožný křesťan a tomuto pobožnému vladaři, obklíčenému tolika biskupy, kdo by odepřel podepsati rozsudek proti alexandrijskému biskupovi? Námaha papežských vyslanců byla marná a tak zvítězila výmluvnost biskupů východních a nadšení pro císaře, syna Konstantina Velikého. Nakonec podepsali rozsudek proti biskupovi Athanasiovi i papežští vyslanci sami. Nepodepsal pouze biskup trevírský Paulín a odpykal svou smělost vyhnanstvím.
Liberius byl jednáním svých vyslanců bolestně překvapen a stěžoval si na ně trpce biskupu Hosiovi, (3) muži tehdy skoro stoletému, předsedovi tolika synod, nazývanému otcem sněmů církevních. Císař, dověděv se o Liberiovi, že horlí proti podpisům, vydávajícím Athanasia ve psí, poslal do Říma provolání, jež papeže velmi uráželo. Vytýkal papeži ctižádost, ješitnost, tvrdohlavou zaslepenost a ducha svárlivého. Žádal, aby jeho dílo (ariánské) bylo posíleno autoritou biskupa věčného města. (4) Chtějíc papeže pohnouti, poslala císařovna bohaté dary pro římské chudé, Liberius však dary vrátil zpět, aby je darovala ariánským biskupům. Na provolání císařovo odpověděl pak velmi směle, naléhaje znova na svolání církevního sněmu. (5)
Císař vyhověl a svolal sněm do Milána. Biskupové se sešli a první, co se po nich žádalo, byl podpis rozsudku nad Athanasiem. Tu povstal muž svaté pověsti, Eusebius z Vercelli, který prohlédl brzo, oč běží, a řekl: „Mnozí z přítomných zdají se býti bludaři, abychom tedy měli jasno, je především podepsati souhlas se sněmem nicejským!“ A vytáhl opis nicejského vyznání víry a podal jej k podpisu biskupu milánskému. Ten bral již pero do ruky a chtěl podpisovati, ale vtom přiskočil ariánský mluvčí Valens, vydral biskupovi pero z ruky, křiče, že takové jednání není přípustné. Strhl se křik, věřící milánští bránili svého biskupa, a porady musely býti přeloženy z chrámu do císařského paláce.
Tam se porady obrátily. Císař dal biskupům na rozmyšlenou; buď podepsati, nebo odejíti do vyhnanství. Jenom tři biskupi volili vyhnanství: Lucifer z Gagliary, Dionysius z Milána a Eusebius z Vercelli. Císařští vyslanci vydali se pak i k biskupům nepřítomným, chodili od biskupa k biskupu a žádali o podpis nebo odsuzovali nepoddajné biskupy do vyhnanství. Tu papež Liberius poslal vypuzeným biskupům útěšný dopis, ve kterém píše, že jej také nic jiného nečeká. (6) A nečekalo.
Císař poslal k papeži svého důvěrníka, kleštěnce Eusebia, aby pohnul papeže k souhlasu s biskupy ariánskými. Papež vytrvával neochvějný. Eunuch cinkal zlatém v měšci doufaje podplatit papeže, ale nadarmo. Tedy složil po jidášsku své peníze u hrobu sv. Petra. Papež je poručil vyhodit. Uražený eunuch odešel do Milána s nepořízenou. A císaři tak záleželo na rozhodnutí papežově! Dostal tedy římský prefekt Leoncius rozkaz dodati papeže ke dvoru. Věc nebyla tak snadná, papež Liberius byl velmi oblíben, násilí proti němu mohlo vzbouřiti římský lid. Bylo třeba velké opatrnosti. O půl noci přepadli tedy Liberia a než nastal den, byli s ním daleko za Římem. Za několik dní stál papež před císařem. Nebojácně obhájil tam sněm nicejský i Athanasia, vytkl císaři bezpráví na sobě páchané a řekl, že Církev je ve věcech víry neodvislá, že strpí raději vyhnanství, než by se prohřešil proti zákonům církevním. Rozmluva končila výzvou císařovou, aby papež podepsal odsouzení Athanasiovo. Papež odmítl. Císař i císařovna mu slibovali peníze, Liberius odmítl. Dávali mu tři dny na rozmyšlenou. Odvětil, že je již rozmyšlen. Císař poslal papeže do Bereje v Thracii do vyhnanství. Biskup Demofil měl nad ním bdíti. (7) Stalo se koncem r. 355.
V Římě vzbudilo vyhnanství Liberiovo velký rozruch, provázený hlučnými projevy věrnosti k sužovanému papeži. Ve slavném shromáždění přísahali kněží, jáhnové a jiní duchovní, že nepřijmou nikoho za biskupa, dokud Liberius bude živ. Zvláštní horlivostí pro Liberia se vyznamenávali arcijáhen Felix a jáhen Damasus. Felix dokonce Liberia provázel, brzo se však vrátil. Nadšení zakrátko pohaslo. Na císařském dvoře si umínili obsadit stolec. Zavolali do Milána zmíněného arcijáhna Felixa a nabídli mu biskupství římské. Arcijáhen zapomněl na svou přísahu a dal se v paláci císařském posvětit na biskupa od třech pabiskupů (kataskopoi) u přítomnosti třech eunuchů, zastupujících křesťanský lid. Athanasius: nazývá toto svěcení opravdovým činem zloby antikristovy. Vrátiv se do Říma, byl Felix od velké části duchovenstva přijat, ale lid ho zamítal, utíkal z kostelů, kde se Felix ukázal a projevoval při všech příležitostech svou nespokojenost s vetřelcem, volaje po biskupu Liberiovi.
R. 357 přijel císař Konstantius do Říma. Římské matrony odebraly se hromadně k císaři a prosily se slzami v očích o návrat Liberiův, mužové se báli hněvu císařova. Lid v cirku křičel, že chce zpět svého biskupa. Císař se dal pohnouti a nařídil, aby se „velekněz v každé příčině dokonalý“ vrátil, a aby oba, Liberius a Felix společně spravovali Církev. Byl to nápad opravdu podivný. Lid římský, uslyšev v cirku o tomto návrhu císařově, volal pln nevole: „Jeden Bůh, jeden Kristus a jeden biskup.“
Zatím slavili ariánští biskupové své vítězství. Všichni biskupové katolického smýšlení byli již vypuzeni se svých stolců, vypuzen byl papež Liberius, tentýž osud stihl i stoletého kmeta Hosia; na místech biskupských trůnili straníci ariánští, okrsek zemský úpěl, vida se ariánským. (8) V křesťanské Evropě nebylo na vlastním stolci ani jediného katolického biskupa. O sněmu nicejském se vůbec nemluvilo. Nikdo se neopovážil sněmu nicejského podceňovati a mluviti proti němu, tak mimořádně veliká byla jeho vážnost, ale nikdo se také neopovážil dovolávati se ho; všichni se báli předáků ariánských. Jejich vychytralý postup vítězil; sněm nicejský upadl v zapomenutí. Na štěstí nepotrvala tato zkáza dlouho.
Ariány stihla kletba všech bludařství. Začali se svářiti sami mezi sebou a tříštili se na sekty. A zase následovaly synody a porady. R. 358 konala se velká synoda v Sirmiu (Mitrovici). Přivedli prý na ni i vypuzeného papeže Liberia a surovým násilím a bitím donutili, že odsouzení Athanasiovo podepsal, „povolil jim na nějakou dobu, ne že by mne za vinného považoval, nýbrž ze stařecké slabosti, protože nemohl snésti mrskání,“ píše sám sv. Athanasius (Adv. Ar. 89). Někteří odpůrcové papežské neomylnosti uvádějí, že Liberius podepsal v Mitrovici ariánské vyznání víry a tím se přidal k bludařům. O nějakém souhlasu s bludaři není u Liberia ani řeči, tři jemu připisované a ariánskými myšlenkami provanuté listy jsou prokázány jako podvržené, padělaná je i zpráva sv. Hilaria o domnělém bludařství Liberově. Nařknutí rozšířili strozí ariáni, tak zv. eunomiáni. A kdyby byl konečně Liberius i podepsal III. usnesení porad mitrovských, každý katolík je mohl podepsati, protože neobsahovalo nic nekatolického, jsouce příliš všeobecné. Badatelé popírají vůbec jakýkoliv podpis usnesení mitrovského Liberiem. (9)
Císař svůj slib Římanům učiněný splnil a r. 358 na podzim vrátil se Liberius do Říma. Ubytoval se napřed u sv. Anežky u silnice nomentanské. Tamodtud uvedli jej Římané jako vítěze do města. Vzdoropapež utekl na svůj statek u silnice portské. Jsa povzbuzen nějakými přáteli, vnikl později znova do Říma a usadil se u basiliky Juliovy v Zátibeří i se svými přívrženci. Římané se obořili na vetřelce a vyhnali jej z města. Felix potom zemřel 22. prosince 365 a jeho přívrženci přidali se k Liberiovi, který jim velmi blahovolně odpustil.
Někteří praví, že Felix smyl vinu svého rozkolu smrtí mučednickou, byv zabit od ariánů. Zpráva je mylná. Usmrcen byl jiný mučedník téhož jména.
Na rok 359 svolal císař Konstantius zase dvě velké synody do Rimini a do Seleucie. Na obou synodách vítězily názory ariánské. Liberius zavrhl (10) usnesení synody riminské, kde násilím a velikým soužením byly na shromážděných biskupech vynuceny podpisy věroučných názorů ariánských.
R. 361 zemřel císař Konstantius a jeho smrtí skončila i nadvláda ariánská. Po smrti císařově přispěchalo mnoho biskupů k Liberiovi a žádali o církevní společenství. Liberius je přijal a přikázal všem katolickým biskupům, aby odpustili těm, kteří se v Rimini prohřešili svými podpisy a pak svou vinu tak kajícně vyznali. (11) Blahovůle Liberiova narazila však u některých přísnějších na odpor.
U Římanů byl Liberius velmi oblíben, dosvědčuje to jejich úsilí, aby jej dostali zpět z vyhnanství, jejich nepřátelství k Felixovi a jejich úcta, projevovaná Liberiovi po jeho smrti. Náhrobní nápis praví o něm, že učil zákonu Božímu podle upřímného srdce, že byl slavným vyznavačem, holubicí beze žluči. (12) Wilpert uveřejnil ve svých Malereien der Katakomben Roms (Tafel 250–251) obraz z katakomb Praetextatových ze IV. stol., na kterém je Liberius vyobrazen v téže řadě se sv. apoštoly, papežem Sixtem II. a jinými mučedníky jako přímluvce zemřelých u Krista Pána. (13)
Kterýsi manžel dal vyrýti své manželce na hrob: „Byla biřmována od papeže Liberia.“ (14) Liberius navštěvoval rád křesťanské římské rodiny, častěji docházel do domu velitele pretoriánského Ambrože, kde měli tři výtečné děti, Marcellinu, Sotera a malého ještě Ambrože. Marcellinu přijal Liberius i mezi panny Bohu zasvěcené. Když odešel z návštěvy, hrával si malý Ambrož na papeže, napodobil vážnou chůzi Liberiovu a jeho pohyby, nastrkoval své sestře Marcellině ručky k políbení, vždyť viděl, jak domácí líbali ruce papežovi. (15) Marcellina se hochu ovšem smála, netušila, že přijde doba, kdy svému bratru, velkému biskupu Ambrožovi, bude skutečně líbat ruce.
Jméno Liberiovo je spjato s basilikou Panny Marie Sněžné. Na Eskvilinu bývala tržní dvorana, macellum Liviae. Budova byla již v první polovici IV. století vlastnictvím křesťanským. Liberius z ní učinil basiliku přistaviv apsidu a příční loď. Stěny ozdobil malbami a mosaikami. Mosaiky v hlavní lodi, počtem 42, pocházejí od Liberia. Po něm se jmenuje chrám ten basilikou liberiánskou. Papež Sixtus III. zasvětil ji Panně Marii. Legenda o sněhu, podle které je pojmenován chrám také chrámem Panny Marie Sněžné, je data mnohem pozdějšího.
Sv. Liberius zemřel 22. září 366 a pochován byl v basilice sv. Priscilly. Jeho dlouhý náhrobní nápis, pořízený asi Liberiovým věrným spolupracovníkem a ctitelem, pozdějším papežem Siriciem, byl objeven v Sylloge Centulensi. (17) Liberius byl papežem 14 let 4 měsíce a 7 dní. Svátek Liberiův se světí 23. září. V některých kalendářích římských býval svátek sv. Liberia uváděn dvakrát do roka a to 17. května a 23. září. Dvakrát do roka oslavují Liberia Koptové, dne 9. října „úmrtí sv. Liberia, biskupa římského a obhájce víry“, a v krátkém svém měsíci doplňovacím vzpomínají na „biskupa římského Liberia“. – Církev východní slaví 27. srpna Liberia „otce našeho, vyznavače víry a papeže římského“.
Obnova pohanství, kterou za velekněžství Liberiova po dvě léta prováděl nešťastný císař Julián Odpadlík, neměla pro Řím velkého významu. V Římě bylo ještě velmi mnoho mocných pohanů, byly tam ještě hodně navštěvovány pohanské chrámy, neustále hořel oheň střežený vestálkami. Četní šlechticové římští lpěli setrvačně na starém náboženství pohanském a tito lidé dělili se o moc jak v nejvyšších úřadech státních, tak obecních.
Poznámky:
  1. Catal. Lib., K 549/37; Mur III/l, s. 112; III/2, 34; LP I, s 82, 207.
  2. I 208.
  3. 209.
  4. Gr 200.
  5. 212.
  6. I 216. 
  7. Theodoret, II, 13; Sozomen. IV, 11; Athan. Hist, arian. 39, 40, viz DH II, s. 260.
  8. Hieron., Contra Luciferianos 19, viz Hg I, s. 413.
  9. Gr 200; Kl, s. 142; Dh II, s. 281; IP, s. 456.
  10. I 220.
  11. I 223.
  12. Epitaphium, quod Lib. Rom. esse putatur, K 570–576.
  13. Hg I, s. 432.
  14. W, s. 113.
  15. Paulinus, Vita Ambrosii, Colombo, Prosa lat. chr. III, s. 55.
  16. Lavagnino-Moschini, S. Maria Maggiore.
  17. IP, s. 457.
Zdroj: P. Alberti: Papežové, sv. I., Přerov 1931, str. 126–134.  
Zpracoval: Jakub Albert