neděle 19. října 2014

O příčinách hněvu (1901)


O příčinách hněvu (1901)
 
Neděle devatenáctá po svatém Duchu
Obsah: Hněv zlo veliké, poněvadž jeho účinky veliké; když přináší tolik zla, třeba odstraniti ho; odstraníme ho, když odstraníme příčiny; abychom je mohli odstraniti, musíme je znáti, proto: O příčinách hněvu. 1. Prvou příčinou jest domýšlivost a pýcha; 2. láska ku statkům pozemským a touha po nich; 3. nedostatek pravé lásky k Bohu a k bližnímu; vše dokazují příklady. – Znajíce příčiny hněvu, odstraňujme je, tím odstraníme také hněv!
Hněvejte se, ale nehřešte. (Ef. 4, 26)
Nelze popříti, že hněv jest zlo veliké. Proč jsou mnohé obce, města a království tak rozděleny, že nemohou vykonati téměř nic dobrého? Proč mnohé rodiny tak rozervány, že jejich koncem není a nemůže býti nic jiného než zahynutí? Proč se vyhýbají mnozí lidé navzájem tak, že na sebe ani pohlédnouti nechtějí? Proč nemůže mnohý člověk jména svého spolubratra a bližního bez největšího rozechvění ani slyšeti? Proč jest mnohá tvář vybledlá, téměř až vyzáblá, proč mnohé oko strhané, proč jiné pláčem tak zarudlé, že se zdá, že jest na nejvyšším stupni zanícené? Všecko to působí jedna a tatáž nepravost, před kterou varuje svatý apoštol ve dnešní svaté epištole, když praví: Hněvejte se, ale nezhřešte. Ano toto všecko působí nespravedlivý hněv. Pravím: „Nespravedlivý;“ neboť je-li hněv spravedlivý, není hříšný, a nemá také těchto zhoubných následků. Naopak hněv spravedlivý jest mnohdy před Pánem Bohem záslužný a přináší ovoce dobré.
Když tedy přináší hněv nespravedlivý ovoce tak zlé, účinky tak hrozné, jest dojista povinností nás všech, pečovati o to, abychom ho odstranili. Zlo pravé a zejména zlo veliké má kaziti každý. Kdo by byl ke zlu netečným, komu by nezáleželo na tom, jestli se rozmáhá zlo nebo jestli ho ubývá: ten nedbá o čest a slávu Boží, ten dobře nesmýšlí ani nejedná.
Avšak jak odstraníme hněv? Jako má každý strom své kořeny, ze kterých vyrůstá, a které ho udržují, tak jest také s hněvem. Také hněv má své kořeny. A jako když posekáme kořeny stromu, zahyne strom, tak také když posekáme kořeny hněvu, odstraníme hněv. Jsou pak kořeny tohoto stromu zlého a zhoubného jeho příčiny. A proto, abychom odstranili hněv, odstraňme jeho příčiny. Ježto však můžeme proti těmto příčinám působiti jen tu, když je známe, jest nevyhnutelně potřebí tyto příčiny poznati. Promluvím tedy s pomocí Boží o příčinách hněvu.
Příčiny hněvu mohou býti a také jsou mnohé. Odstraníme-li je, odstraníme tím také jejich následek, hněv, a s hněvem také mnohé zlo, které přináší opět tento hřích. Jak důležito jest tudíž tyto příčiny poznati, a také je odstraniti! Nemluvíme zde ovšem o hněvu spravedlivém, kterýž není hříšný, nýbrž o hněvu nespravedlivém, kterýž jest jeden ze sedmi hlavních hříchů. Poněvadž uvažujeme o hněvu hříšném, patrno, že jeho příčiny nemohou býti dobré, nýbrž že jsou také zlé. Slova Kristova: „Každý strom dobrý, ovoce dobré nese, zlý pak strom, zlé ovoce nese. Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého“ Mat. 7, 17–18, platí také o hněvu. Nehledejme tudíž příčiny hříšného hněvu v ctnostech, nýbrž v hříších.
1. A proto první a možno říci hlavní příčinou hněvu jest ten hřích, o kterém praví samo písmo svaté, že „jest počátek všelikého hříchu“ Sir. 10, 15 totiž pýcha. Ano první zhoubný pramen, z něhož se řine nečistá a smrdutá voda, která ničí mnohé krásné květy ctností a dobrých skutků jest domýšlivost, vysokomyslnost a její dokončení, pýcha. Domýšlivost, pokud totiž člověk o sobě mnoho myslí, ale jinými ještě nepohrdá; vysokomyslnost, pokud o sobě myslí, že jest vysoko nad jiné povznesen, ale ještě bližního netupí; konečně pýcha, když se člověk nezřízeně vynáší nad jiné a ostatními pohrdá, je tupí, jako na příklad činil fariseus, o kterémž mluví Kristus Pán ve svatém evangeliu.
Že pýcha jest mocným pramenem hněvu, poznáváme z mnohých příkladů v písmě svatém. Představme si jen syny prvních rodičů, z nichž jeden dopustil se hříchu tak těžkého, že se nad ním chvěla dojista i země, poněvadž tu pila po prvé krev lidskou. Ubírají se na pole, aby oba Pánu Bohu obětovali. Každý přináší oběť po spůsobu svém. Kain klade na oltář zbudovaný z kamení a na dříví na něm položené snopy obilí; Abel pak ovci. Kain vybral obilí nejhorší, Abel ovci nejlepší. Oba prosí, aby oheň s nebe strávil jejich obětní dary. A hle! sestupuje oheň s nebe, ale zapaluje jen oběť Ábelovu, na Kainovu nesestoupil, Kain musil zapáliti oběť svou sám. Avšak nastojte, jaký rozdíl se objevil dále! Na oltáři Ábelově vesele plápolá oheň, povznáší se plamen jeho k nebesům, není ani cítiti smrdutého dýmu, nýbrž libá vůně oběti předstupuje před Pána nebe a země, před Boha. Z oltáře Kainova však vystupuje nepříjemný dým, nevznáší se k nebesům, nýbrž rozptyluje se po zemi, oběť Kainova nechce ani pořádně chytiti, nýbrž vše jen doutná, jasného a veselého plamene na tomto oltáři není viděti. – Jak hrozné to má následky! Kain si myslí: Já, prvorozený, mám býti tak potupen a zahanben? Můj mladší bratr vidí nyní, že mnou Bůh opovrhuje. Jak bude až přijdeme k rodičům? Řekne vše doma rodičům, přátelům, sousedům, známým, a já prvorozený syn budu míti takovou hanbu. Ne, toho nesnesu, toho ani snésti nemohu. Kdybych i byl dal dary horší než bratr, co na tom? Vždyť on jest mladší, on jest povinen konati více, já jsem prvorozený. A proto rozhněval se Kain, a hněvem opadla tvář jeho. Chodí s tváří zasmušilou, přemýšlí o svém zahanbení, přemítá, jak by je napravil; nepomyslí si: „Půjdeme obětovat podruhé, vyberu také dary nejlepší, Bůh mi odpustí mé provinění, že jsem Ho chtěl tak odbýti, zajisté přijme mou oběť, a tak bude má čest opět napravena.“Ó nešťastný Kaine! kdybys byl takto smýšlel, jak bys byl vše v krátkosti napravil. Avšak Kain tak nesmýšlel. Jeho domýšlivost a vysokomyslnost, pro kterou si tolik na svém prvorozenství zakládal, ho hnala dále. Myslil si: „Tuto urážku musíš odstraniti;“ a proto pojímá ten hrozný úmysl, že bratra odstraní, aby se vícekráte nic podobného ani státi nemohlo. Na bratra se upřímně ani podívati nemůže, a proto k němu praví potměšile: „Půjdeme opět na pole, budeme opět obětovati.“ Dobrý Abel netuší nic zlého a jde. Vychází z domu svého a neví, že se do něho více nenavrátí. Kdyby byl jen tušil, jak černý úmysl má bratr, jak by mu byl domluvil, jak by mu byl vše vyložil, aby se nehněval, a aby nechal svého úmyslu hrozného. Ale Kain se mu ve své domýšlivosti a vysokomyslnosti ani nesvěřil, nýbrž jen se hněval, opadla tvář jeho. Přicházejí na pole. Snad se v Kainovi ozvalo svědomí, snad si pomyslil: „Jak hrozná jest nepravost, zavražditi svého bratra.“ Ale Kain toho nedbá, domýšlivost mu praví: „Ty jsi zahanben a zneuctěn,“ hněv dokládá: „To se vícekráte státi nesmí,“ a vražedná ruka se vztahuje, udeří bratra do hlavy po prvé, krev se z otevřené rány jen řine, ano stříká na všecky strany, smrtelně raněný bratr volá o pomoc, prosí o slitování, ale pýcha rozněcuje hněv dále, bídák Kain nedbá hlasu svého svědomí, nedbá hlasu bratrova, nýbrž zasazuje hrozné rány tak dlouho, až vidí, že jest bratr mrtev. – Nyní by se mohlo zdáti, že jest spokojen. Avšak není spokojen. Nyní nastalo teprve pravé utrpení a ponížení. „Tulákem a poběhlíkem budeš,“ takový rozsudek pronesl nad Kainem Pán, a rozsudek Páně se naplňoval tak dlouho, dokud Kain žil.
Ejhle, nejmilejší, první hrozný hřích po hříchu prvotním v pokolení lidském! – Odkud tato první bratrovražda? Z hněvu. A odkud tento hněv? Z domýšlivosti, z vysokomyslnosti. Pramen hněvu toho nechci ani nazvati pýchou, poněvadž druhé známky pýchy, pohrdati bližním, písmo svaté o Kainovi vzhledem na Ábela nepřipomíná; proto nazývám pramen hněvu Kainova jen domýšlivost a vysokomyslnost. Pro tu se domníval, že může obětovati méně než Abel, pro tu myslil, že jest uražen, a že bude tupen, pro tu se nechtěl se svým vnitřním stavem nikomu svěřiti, pro tu se hněval tak, že z hněvu až bratra zavraždil. Vidíme tudíž hned na prvním synu lidském, že hněv, jehož následky mohou býti tak hrozné, plyne z nečistého a smrdutého pramene domýšlivosti, vysokomyslnosti a tím více pýchy.
A doklady podobné shledáváme na Savlovi a na Amanovi. Proč byl Saul rozzloben na Davida tak, že usiloval zabíti ho, ano několikráte se o to pokusil? Písmo svaté připomíná, že když David porazil Goliáše, ženy israelské zpívaly: „Porazil jest Saul tisíc, a David deset tisícův.“ Rozhněval se pak Saul náramně, a nelíbila se ta řeč před očima jeho, i řekl: „Dali Davidovi deset tisíc a mně dali toliko tisíc; což mu ještě zbývá dáti, leč jediné království? I. Král. 28, 7–8. Patrno, že hněv Saulův vyplynul z pýchy, pro kterou se domníval, že jest jeho urážkou, když David byl oslavován za to, že zbavil lid i krále Saula tak velikého nebezpečenství, an porazil s pomocí Boží Goliáše. – A proč dále se rozhněval Aman, nejvyšší úředník krále Ahasvera na Mardochaea, žida tak, že pro tohoto jediného člověka chtěl vyhubiti všecky židy v říši perské? Písmo svaté připomíná, že z té příčiny, že se mu sice všichni klaněli, ale jediný žid Mardochaeus se mu klaněti nechtěl, poněvadž věděl, že se máme klaněti jedinému Bohu. Také i tento hrozný hněv, který byl hotov zahubiti lidí na tisíce, vyplynul z pýchy. [pozn.: Est 3, 5–6]
A jak bylo tehdáž, tak bylo i jindy a jest až dosud. Domýšlivost a pýcha jest nejbohatším pramenem, z něhož se mnohdy vyřine tak mocný proud hněvu, který nešetří a nechce šetřiti nikoho, nýbrž bezohledně s vinnými hubí i nevinné; a proto miláček Páně svatý Jan dobře naznačil, že pramenem hříchů velikých jest pýcha života. Ano z pýchy plyne hněv a z hněvu mnozí hříchové jiní.
2. Druhým pramenem hněvu jest láska ku věcem pozemským, touha po statcích tohoto světa, čili jak praví svatý Jan žádost očí. Také pro tuto pravdu shledáváme v písmě svatém doklady mnohé. Proč se rozhněval již Esau na svého bratra Jakuba tak, že musil Jakub utíkati před tímto hněvem do ciziny? Proto, že se domníval, že ho Jakub připravil o právo prvorozenství, ačkoliv mu právo to sám dobrovolně prodal. Jak by se byl asi hněval, kdyby mu byl Jakub nechtěl podati připravený pokrm, za který sliboval prvorozenství! Pokrm vzal, snědl, byl spokojen; ale pak viděl následky. Ztratil mnohá práva, proto zuří a chce svého bratra i zabíti. – O Achabu, králi israelském čteme, že měl vedle jeho paláce v Samaří Naboth pěknou vinici. Vinice ta se Achabovi tak zalíbila, že o ni Nabothovi říkal. Nabízel mu za ni buď vinici jinou, nebo peníze, aby si z ní učinil pěknou zahradu. Avšak Naboth zdědil tuto vinici po svých otcích a podle zákona Mojžíšova nebylo dovoleno takové pozemky dávati jiným; proto řekl králi: „Milostiv mi buď Hospodin, abych nedal dědictví otců mých tobě.“ Ale Achab se pro tato slova tak rozhněval, že když přišel domů, skřípěl zuby, vrhl se na lůžko, odvrátil tvář svou ke stěně a nechtěl požívati ani pokrmu. Zlost jeho byla tak veliká, že nešlechetná Izabel manželka jeho, vidouc, co činí, navedla starší města, že povolali dva falešné svědky, kteří svědčili proti Nabothovi, že se rouhal, odsoudili ho k smrti ukamenováním, a Achab se zmocnil vinice jeho. – Hněv Achabův vyplynul ze žádosti po statku pozemském, a ovocem jeho byla smrt nevinného Nabotha. Ovšem že za to zvěstoval Hospodin hned prorokem Eliášem hroznou smrt Achabovi i jeho manželce slovy: „Na tom místě, na kterémž lízali psi krev Nabothovu, i tvou krev také lízati budou. A psi jísti budou Jezabel na poli Jezrahel.“III. Král. 21. Tedy i tento rozsudek hrozný byl ovocem zlosti Achabovy, která vyplynula ze žádosti očí, čili z touhy po zemském statku.
A z jakého pramene vyřinul se hněv Herodův, který šel tak daleko, že dal povražditi množství nevinných dítek? Neodpovím k této otázce sám, nýbrž odpoví k ní svaté evangelium. V tom pak čteme takto: „Uslyšev Herodes král mudrce od východu, tázající se po novém králi židovském, zkormoutil se.“ Proč se zkormoutil Herodes? Zajisté proto, že se domníval, že bude míti v tomto novém králi židovském nebezpečného soupeře, který ho snad připraví docela o trůn. Měl tudíž strach o moc a vládu světskou, čili o statky světské. Když pak mudrci od východu k Herodovi se nenavrátili, píše svatý evangelista takto: „Tedy uzřev Herodes, že by oklamán byl od mudrců, rozhněval se náramně, a poslal zavraždit pacholata, kteráž byla v Bethlemě i ve všech končinách jeho od dvouletých a níže.“ Mat. 2. Zamýšlel dojista zavražditi nového krále židovského a tak pojistiti království své. Když pak se mu to nepodařilo, rozhněval se náramně, a v tomto hrozném hněvu dal spáchati tolik ukrutných vražd. Tak také hněv Herodův a hříchy, které po něm následovaly, tedy s celým svým hrozným ovocem, vyplynul z lásky ku statkům pozemským a z touhy, zachrániti je.
3. Jest pak ještě třetí pramen hněvu a to také velice důležitý, zejména z té příčiny, že se příčí ctnostem nejdůležitějším, které přikazuje Bůh na místě prvém, jest to totiž nedostatek pravél ásky k Bohu a k bližnímu. Poněvadž nemilujeme Boha opravdu, nepřijímáme od Něho křížky a utrpení s trpělivostí a vděčností, nýbrž často proti Pánu Bohu reptáme, ano nezřídka se lidé proti Bohu a Jeho svatým docela rouhají. Pozorujme jen některé lidi, jak si počínají, když je potká některé neštěstí nebo když se jim jen vše nedaří tak, jak by si přáli oni. Mnohý člověk se zlobí, proklíná, blesky Boží do různých věcí a osob posílá, ano ve své zběsilosti ďáblu je poroučí. Proč tento hněv, proč ta zběsilost? Poněvadž člověk na Boha zapomíná, nemiluje Ho. Kdyby pamatoval na Boha, kdyby Ho miloval, věděl by dobře, že Bůh jest Jeho nejlaskavější Otec, který ho více miluje, než on sám se může milovati, a který nechce nic jiného než jeho dobro i tu, když ho navštěvuje křížkem a když jeho práci nežehná tak, jak by si člověk přál.
A nedostatek lásky k bližnímu jest nejhojnější pramen, ze kterého se řine hněv na bližního. Mnozí křesťané vycházejí úplně z té pohanské zásady, že milují jen ty, kteří je milují a kteří jim zejména tuto lásku dokazují tím, že jim udílejí dobrodiní, nebo aspoň různé dary dávají. Na všecky lidi ostatní se hněvají, nebo se k nim tak chovají, jako by jich nebylo. Mnohý člověk, když ho trpící bratr prosí o pomoc, když k němu vztahuje prosebnou ruku, s hněvem, mrzutostí se od něho odvrací, ano snad mu docela nadává lenochů a tuláků a podobně. Jest pravda, že mohou býti a jsou mezi těmi, kteří za almužnu prosí, mnozí nehodní; ale nelze říci, že jsou všichni. A někdy by se mohlo zdáti, že ten, kdo prošen jest, hněvá se proto, že musí dáti, a že tudíž jeho hněv plyne z lásky ku statkům pozemským. Avšak uvážíme-li, že almužna, kterou člověk dává nejčastěji, jest tak malá, že jí dávající ani nepozná, ano že by se styděl, kdybychom mu řekli, že se pro takovou maličkost zlobí, poněvadž jinde beze zlostí vydává mnohem více: třeba říci, že tato zlost a mrzutost pravidelně plyne z nedostatku lásky k bližnímu. Kdo miluje svého bližního tak, jak chce a přikazuje Pán Ježíš, nebude se na něho nikdy nespravedlivě hněvati, když mu má pomoci, ano bude docela rád, když mu může pomoci.
A odkud, nejmilejší, ty hádky, různice, nadávky, potupy, které pravidelně plynou z hněvu, jako ze svého pramene? Nejčastěji z nedostatku lásky k bližnímu. V písmě svatém čteme, že se manželka Tobiášova hněvala na muže svého, pamatujíc na mnohé almužny, které dával a vidouc ho nyní v neštěstí jeho, an byl slepý a neměl téměř ničeho, tak že musila ona sama rukama svýma vydělávati, čeho bylo potřebí ku výživě. Mluvilať, rozhněvavši se, k manželu svému takto: „Zjevně jest naděje tvá zmařena, a almužny tvé nyní se ukázaly.“Tob.2, 21, to jest: Nyní vidíš, že si marně doufal v Boha, a ty almužny, kteréž jsi dával bližnímu, nepřinesly žádného užitku, těch jest škoda. Zdaž prvá část výčitky neplyne z nedostatku lásky k Bohu, druhá pak z nedostatku lásky k bližnímu? – Proč zlobil se Julián odpadlík na Krista Pána, proč ve vzteku hodil krev svou k nebi se slovy: „Zvítězil jsi Galilejský?“ Jen proto, že Krista Pána jako Boha neuznával a nemiloval.
Velmi často bývá příčinou hněvu to, že člověk sám vidí nebo domnívá se, že není milován, čili že poznává nedostatek lásky k sobě. Jak mnohé neštěstí vyplynulo z takovéhoto hněvu nerozvážného a nespravedlivého, a mnohé z něho ještě vyplyne! V takovýto hněv propukají nejčastěji páni, představení, rodiče, manželé, lidé toužící po lásce jenom nesmyslné, zejména když se domnívají, že jsou zrazeni. – O vévodovi Ottu Wittelbašském se připomíná, že chtěl pojmouti za manželku jednu polskou kněžnu. Aby spíše dosáhl svého cíle, žádal císaře Filippa, aby mu dal list, ve kterém by ho otci jeho budoucí manželky odporučil. Císař mu dal list, ale zapečetěný. Otto, nedůvěřuje císaři, otevřel list sám. Avšak co tam spatřil? Četl tam úplnou pravdu, že jest člověk hrubý, zlostný, svárlivý, ano že jest oddán nemírnému pití. Vida tedy, že není milován a že nebude milován, rozhněval se Otto tak, že v hněvu spěchal k císaři a neustal, až císaře usmrtil. – O vévodovi Ludvíku Přísném se připomíná, že, když se zdržoval v krajině porýnské a manželka jeho byla v městě Donauwertu, manželka psala dva listy; jeden jemu, druhý pak jednomu z jeho znamenitých důstojníků. Nedopatřením však byly listy nesprávně zaslány, tak že list vévodův obdržel důstojník, důstojníkův pak vévoda. V tom listě bylo několik slov, kterými vyjádřila vévodkyně chrabrému vojínovi povinné díky za služby, které on koná jejímu manželu. Avšak bylo zle. Otto domnívaje se, že není dosti milován, ano že jest docela zrazen, vsedl na kůň, jako zběsilý jel do Donauwertu, vrazil do hradu, skolil strážce brány, usmrtil komornou, která mu vyšla vstříc, jinou shodil s cimbuří hradu, a následujícího jitra kázal svou manželku popraviti, aniž by projevil sebe nepatrnější známky lítostí. Noci následující tento zbujník prý tak zuřil, že do rána zešedivěl. A manželka jeho byla zcela nevinná. Ona slova slušnosti nevyplynula z nedovolené lásky k onomu důstojníku, nýbrž z povinné a něžné lásky k vlastnímu manželu. – Tak se může zapomenouti hněv, který vyplyne jen z pouhé domněnky, že člověk není milován, nebo že jest zrazen.
Známe tedy hlavní příčiny nedovoleného hněvu. Jest to domýšlivost a pýcha, jest to láska k věcem pozemským a touha po nich, jest to nedostatek lásky k Bohu a k bližnímu. Z těch a z podobných příčin se nehněvejme nikdy, ano vědouce, že jsou hříšné a že nemohou nikam jinam vésti než opět k hříchu, snažme se, abychom je ze srdcí svých pokud možno nejdříve a nejdokonaleji odstranili. Připomenul jsem různé příklady z písma svatého a z dějin, ze kterých jest patrno, jak hrozné jsou následky hněvu nespravedlivého. Přemáhejme tudíž a odstraňujme jeho příčiny, tím odstraníme také hněv a jeho hrozné následky. Na hříchy a na nepravosti se pak vždycky hněvejme opravdu, ty z celého srdce nenáviďme. Pak se zachováme dle slov svatého apoštola: „Hněvejte se, ale nezhřešte.“ Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 571
Zpracoval: Jakub Albert