úterý 18. listopadu 2014

Sedesvakantismus – jen názor (2001)

 
Sedesvakantismus – jen názor (2001)
P. Stephan Maessen
Člověk může jen těžko vinit věrného katolíka, který se vzhledem k tomu, jak současný papež vykonává svůj úřad, nechá v myšlenkách unést a při svém přemýšlení se trápí následující otázkou: „Může papež, který dělá a učí věci, které byly dříve považovány za heretické, opravdu být papežem?“ Cožpak není jen sama ta myšlenka nepřípustná, že možná heretik, někdo nejspíš mimo Církev, by zároveň mohl být hlavou téže Církve, z níž se oddělil právě svou herezí? Může být člověk hlavou Církve, které již není členem? A cožpak neexistují renomovaní teologové, kteří tvrdí: „Papa haereticus, Papa nullus“ – heretický papež není vůbec papežem? No, cožpak to nezní jednoduše a tak jasně?
Dejme si ale pozor: Ne vše, co zní jednoduše, jasně a logicky proto také pasuje! Příklad:
V boji ohledně právoplatného nástupnictví na biskupský stolec v Kartágu během 4. století zastávali donatisté proti katolíkům názor, že biskup nebo kněz žijící ve stavu těžkého hříchu nemůže ani světit ani poskytovat platně svátosti, „Důkaz“ pro to byl velmi jednoduchý a přesvědčivý; vlastně to byl knockout: Církevní svátosti existují, aby nám prostředkovaly milosti. Ale jak může někdo dávat to, co sám nemá? Jak může někdo, kdo není ve stavu milosti, zprostředkovávat milosti jiným? Ti, kteří tento názor zastávali, se na první pohled jevili tak, že je jejich názor nevyvratitelný.  Byl to mnohem jednodušší a navíc mnohem logičtější a idealistický způsob argumentace oproti způsobu argumentace „laxních“ katolíků. A přesto se tato nauka dostala do dějin Církve jako hereze donatismu. Jak by kdo kdy mohl vědět, jestli je někdo ve stavu milosti a schopen poskytovat platně svátosti nebo ne? Nic by již nebylo jisté a tak Církev tento omyl, který povstal z horlivosti pro zachování svátostí v jejich čistotě, zavrhla. (1)
Arcibiskup Lefebvre znovu a znovu varoval před příliš horlivým zjednodušováním takového komplexního problému, jakým je problém posledních papežů. „Člověk musí být schopen činit nutné rozlišení, aby zůstal na bezpečné cestě, aby skutečně zůstal v rámci Církve.“ (2)
Bezpečnější cesta
Co je však onou „bezpečnou cestou“, kterou arcibiskup Lefebvre sám sledoval?
V minulosti existovali teologové, kteří podporovali výše zmíněný názor (3), stejně jako ti, kteří podporovali opačný, běžnější názor, který je zase založen na učení, že „první stolec nikdo nesoudí“ (4), dokonce ani koncil nebo kolegium kardinálů. Církev nikdy se svou neomylností v této věci nerozhodla. Byla [tato věc] spekulativně diskutována teology, kteří častěji nevěřili, že taková věc by kdy ve skutečnosti mohla nastat. Tudíž tato otázka zůstává otevřená diskuzi.
Když však Církev ještě v této věci nerozhodla a teologové se mezi sebou nemohou shodnout, jak může prostý katolík nebo soukromý teolog v této otázce rozhodnout? Zůstává na pochybách. Člověk si samozřejmě může vytvořit názor citující dobré důvody, tento postoj však není ničím víc než jen názorem a nedává nám jistotu Magisteria Církve. K čemu bychom potřebovali neomylné Magisterium, kdyby se dalo nahradit názory soukromých teologů? Nezáleží na tom, jak moc „teologizujeme“, nemůžeme se dostat za status a stupeň jistoty pouhého názoru. Žádný názor však nemůže nahradit jasný základ pro učinění rozhodnutí, která budou mít tak dalekosáhlé důsledky jako by bylo v případě otázky legitimity aktů celého pontifikátu.
„Ať už je tomu jakkoliv“, mohl by člověk namítnout, „očekává se od nás, že svůj katolický život „zmrazíme“, dáme si ruce do kapsy a budeme nečinně čekat, dokud katolický papež tyto věci jednoho dne nerozhodne v rámci Magisteria? Kdy to bude? My žijeme teď a musíme tento problém rozhodnout, jak nejlépe umíme!“
Ano, musíme jednat a rozhodnout, ne však s nejistotou nebo tak, že na sebe vezmeme učitelskou autoritu, která nám nepatří. Musíme-li teď učinit rozhodnutí ohledně problémů, které mají pouze nejistá řešení, pak se upřímné a katolické myšlení musí obrátit k nadčasovým principům morální teologie Církve a jejím světcům, kteří nás vedou, když pochybujeme ohledně směřování svého jednání. Dle těchto principů máme povinnost jednat, dokud nebyla naše nejistota odstraněna konečným rozhodnutím Magisteria.
Uchýlíme se zde ke dvěma těmto principům.
Vlastnictví je devět desetin práva
Sv. Alfons z Liguori, učitel Církve a patron morálních teologů a vyznavačů, učí, že „na prvním místě nad všemi jinými je jistý princip Melior est conditio possidentis – podmínka držitele je lepší (5). Tento princip je uznáván civilním (6) i církevním právem (7) a, jak říká tento světec, „nemůže jej popřít nikdo“, bez ohledu na to, jak se [civilní a církevní právo] liší v jiných bodech morální teologie. (8) Když jsme na pochybách ohledně toho, která ze dvou stran sporu je právoplatným držitelem nějakého dobra nebo práva, zákon upřednostňuje toho, kdo je ve skutečnosti držitelem tohoto dobra nebo práva. Držba vytváří určitý předpoklad skutečného vlastnictví ve prospěch držitele, dokud není prokázán opak. V důsledku toho není na tom, kdo je držitelem něčeho, aby prokazoval, že je právoplatným vlastníkem, ale na tom, kdo tvrdí, že je jeho držba neoprávněná, aby prokázal, že je tomu tak. Dokud toto nemůže být mimo pochybnost prokázáno, je povinen uznávat nynějšího vlastníka jako právoplatného.
To znamená, že papež má být považován za právoplatného papeže, dokud nemůže být mimo vší rozumnou pochybnost prokázána jistota ztráty jeho papežství. Protože však Církev nikdy nevydala konečné rozhodnutí v případě papeže prosazujícího herezi, pak ti, kteří zpochybňují jeho právo být papežem, mají povinnost jej uznávat jako takového do té doby, dokud by kompetentní autorita nevydala konečný soud v této věci. A jediná autorita kompetentní soudit Petrova nástupce, je budoucí papež.
Jsme-li na pochybách, máme tradici!
„My však potřebujeme vědět, zda opravdu je papežem nebo ne, abychom věděli, zda jej musíme následovat nebo ne!“ Musíme to opravdu vědět? Zde se uchýlíme k druhému principu, který nacházíme vyjádřen v kanonickém právu: „Při pochybnosti, zda byl zákon změněn nebo ne, je presumpce proti této změně; tudíž se lze spoléhat na starý zákon s jeho výklady“. (9) A cožpak neexistuje dost příkladů v životech svatých o legitimní autoritě, jež byla po právu neuposlechnuta, když žádala něco, co je proti Víře a mravům, něco proti tomu, co „vždy a všude všichni věřili“? (10) Abychom zůstali věrni Církvi, stačí, abychom nenásledovali špatné duchovní, protože se vzdalují od Tradice. Není nutné, abychom byli schopni vydat konečný soud ohledně toho, zda jejich autorita je právoplatná nebo ne, ale abychom odmítli neoprávněný příkaz a tím se přidrželi Božího zákona.
Co se týká dvojznačného výnosu Kostnického koncilu, který byl nicméně schválen dvěma legitimními papeži, napsal papež Evžen IV. ve své bule Etsi non dubitemus:
„Jsme si jisti, že nikdo není na pochybách, že Víra celé Církve není nežli jedna a že se nemůže změnit, ani nikdy nemůže být změněna. Aby výnos ... obsahoval pravdu, pak musí souhlasit se svatým Evangeliem, svatými učiteli a koncily. Musí být tudíž chápán v jejich světle a být s nimi za jedno jako s pevným základem. Protože, pokud neodpovídá učením svatých otců a pravidlům a definicím Církve, nemůže obsahovat pravdu ... Protože všechno, co odporuje této katolické Pravdě, musí být nutně neslučitelné s Vírou ... Vidíte tedy, milovaní synové, jak jedovaté sémě nepřítel spásy rozptýlil v nedávné době, aby zranil celou Církev a stáhnul z kůže Kristovo Tělo, které popravčí nemohl roztrhat na kusy při ukřižování. Vidíte, jak se dveře otevírají všem herezím, když byla autorita Apoštolského stolce, jíž se všichni musí podřídit, omezena. Je na nás, milovaní synové, abychom to přestáli a vzdorovali tomu celou svou silou, aby byl tento jed zneškodněn.“
Pak to pro nás nepředstavuje žádný rozdíl, zda papež, který by dával přednost herezi nebo sám byl heretikem, by v důsledku toho ztratil úřad: jakéhokoliv pastýře, který se zřetelně mýlí nelze následovat, do té míry, do jaké se oddělil od Tradice.
Ale co když...?
„Ale co když byl člověk zvolený za papeže již exkomunikován? Co když již upadl do hereze nebo se stal zednářem? Jeho volba by jistě nebyla platná a pak by nebyl papežem!“
Náš Pán ve Své Boží moudrosti založil viditelnou Církev. Její zřízení a její zákony tuto skutečnost vnějškově ukazují a mají za cíl uchránit věřící před pochybami. V případě papežského konkláve sv. Pius X. nařídil, že „nikdo z kardinálů nemůže být pod záminkou nebo kvůli jakékoliv exkomunikaci, suspenzi, interdiktu nebo jiné církevní překážce nikterak vyloučen z aktivní či pasivní volby nejvyššího pontifika“. (11) To znamená, že všechny možné exkomunikace jsou na dobu volby sňaty a navzdory jakýmkoliv hypotetickým volebním zneužitím a vzhledem k tomu, že všichni poslední papeži byli přijati římským lidem jako takovým, nelze žádné z jejich zvolení prokázat jako neplatné.
„Neříkal však i sám Msgr. Lefebvre, že nemůže zaručit, že papež je papežem?“ Ano, to říkal, a měl naprostou pravdu. Jak by jako prostý katolický biskup, bez úřadu i pravomoci rozhodnout takovou otázku s jistotou učitelského úřadu Církve, mohl zaručit, zda současný držitel Petrova stolce je papežem nebo není? „Neosobujme si pravomoc, kterou nemáme,“ stále a stále opakoval. A to je, jak věřím, známka poctivosti a upřímnosti, když člověk takto smýšlí a koná. Když již nevíme, jak rozlišovat mezi neomylně garantovaným učením Církve a svými vlastními teologickými názory, pak nahrazujeme osvícení Duchem Svatým svým vlastním rozumem, a považujeme se za chytřejší, než je Magisterium Církve, které již nepotřebujeme. Je nepoctivé a urážlivé vůči tomuto Magisteriu Církve všech časů, když někdo prohlašuje uprázdnění Apoštolského stolce za dogma nebo za bezpodmínečný základ všech výroků Církve. Člověk se stává svým vlastním „papežem“ a předem ztrácí možnost podrobit se Magisteriu, když se jednoho dne v budoucnu vysloví ohledně pokoncilních papežů. Ty skupiny, které vyhlásily „sedesvakantismus“ dogmaticky, se všechny rozpadly na roztříštěné frakce, jejichž rozptýlení výmluvně vypovídá o křehkosti lidského myšlení, které nikdy nemůže nahradit zaručenou jistotu učitelské autority Církve, která je základem plné jednoty v Církvi! Je skutečně nutné zůstat na magisteriálně „bezpečné cestě, abychom opravdu zůstali v Církvi“.
„Tento Alexandr není papežem!“
Musíme se vyhnout horlivému fanatismu Savonaroly, který v 15. století ve své slepé vášni prohlásil během vlády Alexandra VI. Apoštolský stolec za uprázdněný: „Ujišťuji vás in verbo Domini, že tento Alexandr není papežem a ani jako takový nemůže projít. Protože ... aniž bych zmiňoval jeho rozličné jiné neřesti, které jsou známé celému světu, tvrdím také, že není křesťan a nevěří v Boží existenci, což překračuje míru vší bezbožnosti!“ (12) Pokládal své osobní názory v církevních a politických záležitostech za „fatum divinum“, Boží vůli [Doslova „Boží dopuštění“, zde však ve smyslu „Boží vůle“ – pozn. překl.]. Nikdo, kdo mu nevěřil, nemohl být dobrým křesťanem; byl tak neschopný omylu jako sám Bůh. (13)
Když papež Lev XIII. hovořil o sociální nauce Církve, káral katolíky slovy, která mají univerzální platnost:
„Chceme-li totiž bránit katolickou věc, je naprosto nutné, aby se všichni svorně a neoblomně drželi nauk, jež jsou Církví tradovány a tak odolávali pokušení povolnosti vůči falešným míněním nebo k větším ústupkům, než se srovnává s pravdou. V otázkách, o nichž se může smýšlet tak či onak, je žádoucí projednat je přátelským způsobem a v úmyslu najít správné řešení bez vzájemného podezřívání a bezdůvodného napadání.“ (14)
Jen na takovém poctivém a upřímném základě, pokud jde o Magisterium Církve, bude možné v duchu Církve uskutečnit hlubší průzkum a diskuzi o tomto problému, aby to přineslo ovoce pro duše.
„A kameny z něho uložili na vhodném místě na chrámové hoře, dokud nepovstane prorok, který by rozhodl, co se má s nimi stát.“ (15)
Poznámky:
1. Donatisté zapomněli, že Náš Pán Ježíš Kristus sám je základním pánem Svých svátostí a že Jeho kněží jsou jen Jeho nástroji.
2. Angers, 20/11/1980
3. tj. „Heretický papež není vůbec papežem”
4. CIC/1917, c. 1556; CIC/1983, c.1404
5. Confess. Dirett. kap.1, č.11; srovnej také Hom. Apost., tr. 1, kap. 2, č.14 a Th. Mor. Ed. Gaudé Lib.I, kap. 2, fn. 26a
6. „Vlastnictví je devět desetin zákona”
7. Regula 65 in VIo
8. Th. Mor. Lib. I, 26
9. CIC/1917, c. 6, 4o; srovnej CIC/1983, c. 21
10. Sv. Vincenc Lerinský - Commonitorium 3 – 4
11. Apoštolská konstituce Vacante Sede Apostolica, 29 z 25. 12. 1904; srovnej papež Jan Pavel II. – Apoštolská konstituce Universi Dominici gregis, 35 z 22. 2. 1996
12. L. Von Pastor Geschichte der Päpste sv. III/1, str. 498
13. tamtéž str. 478
14. Encyclika Immortale Dei 1. 11. 1885
15. 1 Makabejská 4, 46
Překlad: D. Grof