úterý 30. prosince 2014

Legitimita nového mešního řádu (2014)


Legitimita nového mešního řádu (2014)
D. Grof
Motto: Lex dubia non obligat (Pochybný zákon, nezavazuje.)“ (stará římská právní zásada)
Úvod
Msgr. Eugen Pacelli, budoucí papež Pius XII. pronesl dávno před změnou liturgie prorocká slova týkající se budoucí změny v Církvi:
„Znepokojuji se poselstvími blahoslavené Panny Marie předanými ve Fatimě Lucii. Toto vytrvalé upozorňování Panny Marie na nebezpečí, která hrozí Církvi, je Božím varováním před sebevraždou skrze změnu víry v její liturgii, její teologii a její duši. ... Všude kolem sebe slyším novátory, kteří chtějí rozbořit  posvátnou modlitebnu, zničit univerzální plamen Církve, zavrhnout její klenoty a donutit ji k výčitkám svědomí kvůli její minulosti. „Nastane den, kdy civilizovaný svět odmítne svého Boha, kdy Církev bude pochybovat, jako pochyboval Petr. Bude v pokušení uvěřit, že člověk se stal Bohem. V našich kostelích budou křesťané marně hledat červené světlo tam, kde je očekává Bůh. Stejně jako Marie Magdalena plačící před prázdnou hrobkou, budou se i oni ptát: „Kam Jej odnesli?“ (Roche, Pie XII Devant L'Historie, str. 52-53)
V souvislosti s uvedeným citátem je mezi tradičními katolíky jedním z častých témat postoj k Novus Ordo Missae, novému mešnímu řádu, tedy k nové mši. Problém samotný se dá nahlížet v mnoha rovinách, logicky se však zkoumá především validita a legitimita nového mešního řádu.
Pokud jde o validitu nové mše, obvykle panuje shoda, že je nová mše takové povahy, že může být vysluhována platně za předpokladu, že jsou splněny čtyři základní podmínky – slouží ji platně vysvěcený kněz a je zachována materie, forma a intence – přičemž je často zpochybňována především intence moderních kněží, totiž to, zda skutečně chtějí proměňovat a zda skutečně chtějí „činit to, co Církev vždy činila“. S postupující krizí v Církvi se dá předpokládat, že takových kněží ubývá a nová mše se postupně stává přinejmenším pochybnou, přestože obsahuje nutné minimum, aby se vůbec o mši svatou jednalo. Pochybnost ještě zvyšuje to, že latinské „pro multis“ je v mnoha národních jazycích, včetně češtiny, přeloženo chybně jako „za všechny“, nikoliv „za mnohé“.
 
Msgr. Bugnini – hlavní ničitel liturgie
Validita nové mše však není tím, čím se chci zabývat. Tentokrát bych se totiž rád detailněji podíval spíše na legitimitu nové mše. Možná si tím připomeneme fakta, která nejsou příliš známá ani v kruzích tradičních katolíků. Stranou ponecháme, že tento nový misál je Římským misálem v podstatě nazýván mylně, protože ritus, který obsahuje, není římským mešním ritem a nevzniknul organickým vývojem. Je umělým výtvorem, novým výtvorem, jak to nepokrytě konstatoval jeho hlavní tvůrce Msgr. Bugnini, a svými slovy („banální, umělý výtvor“) to potvrdil například i pozdější papež Benedikt XVI. Lakonicky to kdysi shrnul také Joseph Gelineau, SJ, pravá ruka Msgr. Bugniniho, když o novém ritu řekl: „Musíme to říci upřímně. Římský ritus už neexistuje. Byl zničen.
Co víc, když si pozorně prostudujeme Missale Romanum papeže Pavla VI., uvidíme, že papež vlastně nikdy nepromulgoval nový mešní řád jako náhradu starého obřadu. Dokonce můžeme dojít k pravděpodobnému závěru, že ani nikdy správně nepromulgoval tento nový obřad.
Legitimita obecně
Mluvíme-li o legitimitě obecně, platí, že zákon je legitimní, je-li řádně vyhlášen příslušnou autoritou. K tomu se však přidává ještě jedna zásadní podmínka, která je pro zákon nutná – musí sloužit obecnému dobru. Nadto by změna zákona neměla být samoúčelná a svévolná. Jednoznačně to vyjadřuje například sv. Tomáš Akvinský:
„...lidský zákon se potud správně mění, pokud se jeho změnou opatří obecný užitek. Avšak sama změna zákona, pokud na ní je, má jakési poškození obecného blaha; protože k zachování zákonů velmi platí zvyk: tolik, že to, co nastane proti obecnému zvyku, i když je o sobě velmi lehké, zdá se velmi těžké. Pročež, když se mění zákon, zmenšuje se přidržovací síla zákona, pokud se odstraňuje zvyk. A proto lidský zákon se nemá nikdy měnit, nenahradí-li se s některé strany obecnému blahu tolik, kolik je ubráno s této strany. A to se přihází buď z toho, že z nového ustanovení pochází nějaký velmi velký a zřejmý užitek; nebo z toho, že je největší nutnost, poněvadž navyklý zákon buď obsahuje zjevnou nepravost, nebo zachovávat jej je velmi škodlivě. Pročež praví Právník, že "při stanovení nových věcí má být zřejmá užitečnost, aby se ustoupilo od práva, které se dlouho zdálo správně".“ (Summa Theologica  I-II ot. 97 čl. 2 odp.)
Podmínka obecného dobra
Za předpokladu, že zákon musí splňovat podmínku, že má sloužit obecnému dobru, je nová mše právě v tomto bodě nejvíce defektní. Již v době, kdy byla „promulgována“ ji kardinálové Ottaviani a Bacci v proslulém Stručném kritickém rozboru nového mešního řádu charakterizovali takto:
Nový mešní řád se – svými novými [nejednoznačnými] prvky, které napovídají nebo skrytě obsahují velmi různé významy – nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria.“ (Stručný kritický rozbor nového mešního řádu)
Nemá smysl detailně rozebírat, proč nová mše – která je protestantizovaná, je dvojznačná, zastírá podstatné pravdy Víry, je svou povahou, pokud jde o vyjádření těchto pravd, regresivní, podporuje odchylky a liturgické experimentování, objevuje se v národních jazycích v nepřesných překladech atd. – neslouží obecnému dobru.
Podmínka obecného dobra evidentně splněna není. Podívejme se proto nyní spíše na právní legitimitu vyhlášení nové mše a na její promulgaci.
Kontroverze při promulgaci nové mše
Apoštolská konstituce Missale Romanum byla vydána 3. dubna 1969. V jejím úvodu stojí: „Apoštolská konstituce vyhlašující Římský misál obnovený podle rozhodnutí Druhého vatikánského koncilu“ (Český misál, ed. 1983, str. 9-12). I přes tato slova lze říci, že zkoumáme-li pozorně text této konstituce, zjistíme, že ve skutečnosti nevyhlašuje (nepromulguje) vůbec nic. Text nicméně vytváří dojem, že byl nový misál papežem vyhlášen tak, že ustanovil platný a zavazující zákon, který se vztahuje na všechny kněze a věřící římského ritu.
V Apoštolské konstituci Missale Romanum papeže Pavla VI. jsou však přesně pouhá dvě nařízení a nic víc.
1)      Mají být používány tři nové eucharistické modlitby:
Rozhodli jsme se tedy, aby byla eucharistická modlitba obohacena ... a aby k dosavadnímu římskému kánonu byly přidány tři nové.
2)      Jaká mají být nová slova proměňování:
Z pastoračních důvodů a pro usnadnění koncelebrace  jsme přikázali, aby slova Páně byla ve všech kánonech stejná. Takže v každé eucharistické modlitbě se budou pronášet takto ....
Vezmete-li si původní text a budete jej pečlivě studovat, zjistíte, že v celém dokumentu se nevyhlašuje nic jiného. Zcela jistě se v něm nevyhlašuje nový mešní ritus. Z toho jednoznačně vyplývá, že není pravda, že byl misál papeže Pavla VI. promulgován jakožto zákon, který zavazuje univerzální Církev latinského ritu.
Další fakta
Nový Římský misál nikomu nenařizuje používat tento misál, protože neříká, kdo tomuto údajnému zákonu podléhá a na koho se vlastně vztahuje. Papež Pavel VI. v celém dokumentu spíše vysvětluje, popisuje a zdůvodňuje změny, aniž by je však reálně uzákonil jasným legislativním aktem. Celý dokument tak svou formou stojí v ostrém protikladu k jasnému, nedvojznačnému a určitému stylu buly Quo Primum papeže sv. Pia V., jíž v roce 1570 nezpochybnitelně vyhlásil (promulgoval) Římský misál, když stanovil, že misál se bude:
 „...napříště po budoucí věčné časy používat ve všech kostelech... ...ledaže by od samého začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným zřízením nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě stě let. ...Všem pak ostatním zmíněným kostelům odnímáme užívání těch misálů a stanovíme a nařizujeme tímto navždy platným ustanovením, aby pod trestem naší nevole úplně a zcela byly odloženy misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno“.
  
Detail z buly Quo Primum
Oproti tomu Apoštolská konstituce Missale Romanum papeže Pavla VI. „prostě jen představuje jistou knihu a deklaruje, že v této knize budou vytištěny některé nové modlitby. Není zde nic, co by bylo disciplinární povahy. Nepředepisuje se používání nového misálu, dokonce se ani nepovoluje, aby jej kdokoliv používal. Není zde absolutně žádné svolení papeže Pavla VI. k používání tohoto nového misálu“, jak konstatuje P. Paul Kramer. (Sebevražda skrze změnu víry v liturgii)
Jinak řečeno: „Klíčové fráze, které by konstituovaly zákon, skutečné promulgování zákona, který je v Církvi nutné všeobecně uposlechnout, se v Apoštolské konstituci Missale Romanum nikde nenachází.“ (Sebevražda skrze změnu víry v liturgii)
Srovnáme-li Apoštolskou konstituci Missale Romanum s bulou Quo Primum, je na první pohled patrný nebetyčný rozdíl ve stylu jazyka. Quo Primum na rozdíl od Apoštolské konstituce Missale Romanum jasně určuje, kdo podléhá používání tohoto nového misálu, kdo a kde jej může používat atd. Ještě jednou nechme promluvit P. Kramera:
K samotné povaze zákona se vztahuje to, že zákon musí být ve svých formulacích normativní. Jinak řečeno, zákon musí nařizovat, musí ukládat povinnost těm, kdo zákonu podléhají. Musí být jasné, kdo zákonu podléhá. Musí být naprosto zřejmé, co se nařizuje. Jestliže toto v pravidle nebo v zákoně nenaleznete, pak to jednoduše není zákon, protože to, co tvoří samu podstatu zákona, samotné jádro zákona, zde chybí. Zákon, který subjektu nenařizuje dělat nebo nedělat něco, je jako definice, která nedefinuje. „Lex dubia, lex nulla“. Nejistý zákon není zákonem. „Lex dubia non obligat“ – pochybný zákon, nezavazuje, protože zákon musí přesně stanovovat pravidla – ukládat zákonnou povinnost těm, kteří jsou jím specifikováni.“ (Sebevražda skrze změnu víry v liturgii)
Velmi podstatnou věcí také je, že nový Římský misál nikde neustanovuje, že tradiční misál již nemůže být používán. Ani nikde neustanovuje, že je vůlí papeže Pavla VI., aby byl jeho nový misál povinný pro každého kněze římského ritu.
Verze misálu otištěná v Acta Apostolica Sedis (tj. v Aktech apoštolského stolce, což je periodikum sloužící jako úřední věstník Apoštolského stolce a Vatikánu) obsahuje navíc odstavec, jenž nebyl přítomen v původní verzi dokumentu podepsaného papežem, a který budí zdání, že ustanovuje nový misál jako zákon.
Původní konstituce končila: „Na závěr toho, co jsme dosud vyložili o novém Římském misálu, chtěli bychom zdůraznit toto..“ Jenže překladatelé do francouzštiny a italštiny, kteří cítili, že „něco“ chybí, troufale modifikovali původní text: „Chceme (placet) uzákonit (cogere et efficere) vše (quiddam), co jsme výše vyložili o novém Římském misálu...“
Stejní překladatelé doplnili i původní latinský text, k němuž navíc přidali: „Co jsme ustanovili touto naši konstitucí, vstoupí v platnost od 30. listopadu tohoto roku, tj. od první neděle adventní.“ Mylné je zde však i vyjádření „co jsme ustanovili“ („praescripsimus“), neboť je v minulém čase, čímž se odvolává na dřívější povinnost a nic víc nestanovuje (The Angelus, březen 1997, str. 35). Obojí objektivně vzato znamená podvod a podtrhuje to fakt, že si někteří přejí, aby byla konstituce závazná, což však ve své původní podobě není.
Právní nejistota
To samo o sobě vznáší velký otazník nad přesnou povahou právního statutu nového Římského misálu. Tento závěr však není pouhým názorem nepoučených laiků. Mezi ty, kteří poukazovali na dvojznačnosti tohoto dokumentu a problém s jeho správnou interpretací, patřil například i Neri Capponi, profesor kanonického práva na univerzitě ve Florencii, který byl velmi známý ve vatikánských právních kruzích. Ve své brožuře s názvem Some Juridical Considerations on the Reform of the Liturgy (Některé právní úvahy o reformě liturgie) (Edinburgh, Una Voce, 1979, str. 22) poznamenává, že celý rozsah a cíl reformy Římského misálu je pochybný nejen kvůli slabosti a dvojznačnosti jazyka použitého v Římském misálu samotném, ale také kvůli „trvalým nedostatkům v legitimitě“ legislativních textů, které následovaly a údajně vykládaly Římský misál věřícím (tamtéž str. 21).
Jiní odborníci na kanonické právo demonstrují, že předešlý zákon daný skrze bulu sv. Pia V. Quo Primum stále platí, tj. že platí trvalý indult pro všechny kněze sloužit tridentskou mši a že tridentská mše stále zůstává v platnosti přinejmenším z důvodu starobylého obyčeje, který nebyl nikdy zrušen.
Z hlediska církevního zákona tedy nelze učinit závěr, že trvalý indult zaručený bulou Quo Primum byl anulován. Jinak řečeno, tato bula nebyla nikdy zrušena, stále platí a dnes stejně jako včera stanovuje právní základ pro slavení tradiční latinské mše. To, že tuto skutečnost hierarchie odmítá akceptovat, neznamená, že je potřeba nějaký jiný indult či nějaké zvláštní povolení typu Summorum Pontificum pro sloužení této tradiční mše svaté.
Neexistuje také žádný kánon, který by se snad dal interpretovat tak, že dává biskupovi pravomoc omezovat či odepírat slavení tridentské mše. Také neexistuje žádné zdůvodnění pro deklarování existence jakési „řádné“ a „mimořádné“ formy latinského ritu.
Když se však vrátíme zpět k papeži Pavlu VI., je velmi pravděpodobné, že osobně chtěl, aby užívání nové mše postupně nahradilo tradiční mši, nicméně nechtěl přijmout odpovědnost za to, aby takovou věc skutečně uzákonil ve své Apoštolské konstituci.
I kdyby však psaný zákon v podobě Quo Primum neplatil, protože by již byl skutečně zrušen, zastávají mnozí znalci kanonického práva názor, že by se tradiční latinská mše navrátila ke svému původnímu statutu prastarého zvyku. Ledaže by ji zákonodárce výslovně zrušil konkrétní zmínkou v rámci specifického právního aktu. Žádný takový akt ani jeden z následujících papežů neučinil, na základě čehož lze soudit, že „přinejmenším na základě ustanoveného zvyku by všichni celebranti měli mít svobodu užívat misál sv. Pia V. a všichni věřící z něj mít užitek“. (Právní statut tridentské mše)
Dne 28. října 1974 sice Posvátná kongregace Božího kultu vydala oznámení podepsané kardinálem Knoxem a arcibiskupem Bugninim, které popíralo, že může být tridentská mše celebrována pod „jakoukoliv záminkou zvyku, třebas i prastarého“. To lze však s úspěchem zpochybnit jako svévolné prohlášení, protože existuje-li nějaké zvykové právo, pak „existuje i navzdory bezdůvodnému popírání jeho existence ze strany římské kongregace“. (tamtéž)
Míru právní nejistoty vyjadřuje i krok Jana Pavla II., který v roce 1986 jmenoval komisi sestávající z 9 kardinálů (mezi nimi i kardinála Ratzingera). Ta měla prozkoumat právní statut tradičního ritu mše. Komise se soustředila na dvě zásadní otázky:
  1. Zmocnil papež Pavel VI. biskupy, aby zakázali slavení tradiční mše?
  2. Má kněz právo na veřejnosti  a soukromě slavit tradiční mši bez omezení, třebas i proti vůli biskupa?
Stručně shrnutý výsledek:
  1. Papež Pavel VI. nikdy nedal biskupům zmocnění k tomu, aby zakázali slavení tradiční latinské mše.
  2. Biskupové nemohou zakázat nebo omezit slavení tradičního ritu mše na veřejnosti, ani v soukromí. Kněží nemohou být povinováni slavit nový ritus mše.
Komise také Janu Pavlu II. doporučila, aby vydal výnos, který daná zjištění zohlední. Z devíti kardinálů bylo osm pro, aby v něm bylo dáno všeobecné povolení vybrat si, zda bude kněz sloužit starou či novou mši. Vydání takového výnosu bylo plánováno na rok 1988, bohužel k němu však kvůli tlaku biskupů na papeže nikdy nedošlo.“ (Dvě "formy" jednoho ritu a putování k syntéze)
Druhá „promulgace“
Jak jsme viděli, Missale Romanum není zákonem týkajícím se církevní disciplíny. Nenařizuje, ani nepovoluje nikomu používat misál papeže Pavla VI. Když však dojdete na konec tohoto dokumentu, naleznete zde v 1. editio typica ještě I. výnos vydaný Kongregací pro Boží kult a ačkoliv Missale Romanum sám sebe nazývá promulgací, je tu vlastně ještě další promulgace podepsaná kardinálem Gutem, která promulguje nový misál poté, co prý byl právě promulgován papežem Pavlem VI., což je opravdu hodně zvláštní.
V tomto výnose se říká:
Mešní řád byl ustanoven a texty Římského misálu byly schváleny papežem Pavlem VI. v Apoštolské konstituci „Missale Romanum“ 3. dubna 1969. Tato Kongregace pro Boží kult z pověření papeže nyní vyhlašuje [tj. promulguje] a deklaruje za „editio typica“ toto nové vydání Římského misálu připraveného v souladu s výnosy Druhého vatikánského koncilu.
Pokud se týká používání nového Misálu, latinské vydání se může začít užívat, jakmile bude publikováno. ... Pokud se týká vydání v národních jazycích, je dána odpovědnost biskupským konferencím za jejich přípravu a stanovení data účinnosti jejich používání po patřičném schválení ze strany Apoštolského stolce.“ [překlad autor článku]
 
Papež Pavel VI. s kardinálem Gutem

Ani tato promulgace po „promulgaci“ se nijak nevyjadřovala k misálu sv. Pia V. a tedy k možnosti či nemožnosti slavit tradiční latinskou mši. V zásadě pouze povolila používání nového misálu a určila, odkdy má být používán.
Nehledě k tomu, že ani není možné, aby kardinál, i kdyby k tomu měl mandát od papeže, zamítnul a anuloval slavnostní výnos jiného papeže. Z toho ovšem plyne jednoznačný a zásadní závěr, že nový misál nikdy nebyl promulgován pro celou univerzální Církev latinského obřadu a původní misál sv. Pia V. nebyl nikdy anulován ani zakázán.
Závěr
V závěru si jen stručně shrňme všechna fakta:
Každý kněz římského ritu by měl s odvoláním na bulu papeže sv. Pia V. Quo Primum mít možnost svobodně sloužit tradiční mši bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy. Přinejmenším na základě ustanoveného zvyku by všichni celebranti měli mít svobodu užívat misál sv. Pia V. a všichni věřící mít na něm účast.
Co se týká nového mešního řádu, jsou v Apoštolské konstituci Missale Romanum pouze dvě nařízení a to, že mají být používány tři nové eucharistické modlitby a jaká mají být nová slova proměňování, z čehož jednoznačně vyplývá, že tento misál nebyl promulgován jako zákon, jenž by zavazoval univerzální Církev latinského ritu. Apoštolská konstituce neobsahuje nic, co by bylo disciplinární povahy, nestanovuje ani, že již nemůže být používán misál sv. Pia V., ani kdo, kde a odkdy má používat nový misál papeže Pavla VI., dokonce neobsahuje ani svolení tohoto papeže k užívání nového misálu. Z hlediska právního je tedy tato promulgace značně nejistá. Mimoto byl do verze otištěné v Acta Apostolica Sedis vložen odstavec, který v původním textu nebyl, a který budí zdání, že ustanovuje nový misál jako zákon.
Co se týká původního misálu sv. Pia V., lze se důvodně domnívat, že z hlediska církevního zákona nebyl trvalý indult zaručený bulou Quo Primum anulován, tj. tato bula nebyla nikdy zrušena, stále platí a stanovuje právní základ pro slavení tradiční latinské mše, navzdory tomu, že tuto skutečnost velká část hierarchie odmítá akceptovat. Protože tento trvalý indult stále platí, není potřeba nějaký jiný indult či nějaké zvláštní povolení typu Summorum Pontificum pro sloužení této tradiční mše svaté. Neexistuje také žádné zdůvodnění pro deklarování existence jakési „řádné“ a „mimořádné“ formy latinského ritu.
Na výše řečeném nemění nic ani skutečnost, že kardinál Gut z pověření papeže Pavla VI. napodruhé promulgoval nový misál poté, co již byl údajně promulgován papežem Pavlem VI. V každém případě platí, že ani tato dodatečná promulgace se nijak nevyjadřovala k misálu sv. Pia V. a tedy k možnosti či nemožnosti slavit tradiční latinskou mši, což by ani nemohla, protože není možné, aby kardinál, i kdyby k tomu měl mandát od papeže, zamítnul a anuloval slavnostní výnos jiného papeže. Ve své podstatě tedy tato druhá promulgace pouze dodatečně povolila používání nového misálu a určila, odkdy má být používán.
Někteří renomovaní znalci kanonického práva, mezi nimi i ti, kteří nepatří do tradičních katolických kruhů, se přiklánějí k tomu, že legitimita nového misálu je právně přinejmenším dubiózní.
I v případě, že uznáme, že papež má samozřejmě právo vyhlásit (promulgovat) nový mešní řád a přijali bychom jako fakt i to, že tato promulgace byla z hlediska kanonického práva technicky v pořádku, stále platí zásada, že zákon musí sloužit obecnému dobru, a že by jeho změna neměla být samoúčelná a svévolná. Výčet toho, proč nový mešní řád nelze svou podstatou považovat za takový, že slouží obecnému dobru, by přesáhl rámec tohoto článku.
Bylo to především právě s ohledem na posledně řečené, spíše než na právní pochybnost aktu promulgace, proč arcibiskup Lefebvre, zakladatel Bratrstva sv. Pia X., považoval nový mešní řád za nelegitimní. V tom se liší od biskupa Fellayho, „zakladatele“ „Bratrstva biskupa Bernarda“, který novou mši za legitimní považuje. (Porovnání postoje obou mužů viz např. v článku zde).
Prorocká slova Msgr. Eugena Pacelliho, pozdějšího papeže Pia XII. ohledně „nebezpečí, která hrozí Církvi“ a o „Božím varování před sebevraždou skrze změnu víry v její liturgii, její teologii a její duši“ se, bohužel, naplnila.
 
S využitím materiálů: