neděle 22. února 2015

Proč jest půst čas Bohu příjemný a nám dnem spasení (1903)


Proč jest půst čas Bohu příjemný a nám dnem spasení (1903)
Neděle první v postě
Aj, nyní jest čas příjemný, aj, nyní jest den spasení. (2. Kor. 6, 2).
Jest to správné, a jest to odůvodněné, že k nám volá písmo svaté na začátku postu slovy svatého Pavla, že půst jest čas Bohu příjemný a že půst jest dnem spasení? Nepřipomínáme si v postě památku utrpení a smrti Kristovy, při které se dopustili židé největšího bezpráví proti Kristu, a kde tudíž hřešili nejvíce? Může býti takový čas Bohu příjemný? A když židé v době té spáchali hříchy tak hrozné, nad kterými se zachvělo nebe, zatřásla, se země, kterých nechtělo viděti krásné slunce, pro které bude národ židovský trestán až do skonání světa, může býti památka na takové hříchy nám křesťanům dnem spasení? K tomu odpovídám: Ačkoliv jest pravda, že si v době svatopostní připomínáme památku největšího pokoření, zahanbení a urážky Syna Božího, ačkoliv si tu připomínáme ty nejtěžší hříchy, kterých se lid židovský dopustil proti svému největšímu dobrodinci, zaslíbenému Vykupiteli, Kristu Pánu: přece dobře činí církev svatá, když k nám na počátku doby svatopostní volá: „Aj, nyní jest čas příjemný, aj, nyní jest den spasení.“ Doba svatopostní jest opravdu čas Bohu příjemný, ona jest opravdu také dnem našeho spasení. O té pravdě ku svému vzdělání a k uctění Krista Pána dnes uvažujme.
1. Doba svatopostní jest opravdu čas Bohu příjemný, a to nejprve a) pro Krista Pána. Proč pak Kristus Pán trpěl? Proč zemřel? Trpěl proto, že Ho židé mučili? Umřel proto, že Ho židé usmrtili? Ó nikoliv. Hlavní příčina, proč se toto všecko dálo, byla jiná. Již v starém zákoně ji naznačil prorok Isaiáš slovy: „Obětován jest, protože sám chtěl, a neotevřel úst svých; jako ovce k zabití veden bude, a jako beránek před tím, kterýž jej stříže, oněmí, a neotevře úst svých.“ (53, 7). Ano Kristus Pán byl židy jat, jako beránek vydal se jim, veden byl jimi na jistou smrt, a byl-li po celý život svůj tichý a pokorný srdcem, byl tichým a pokojným obzvláště v době utrpení a smrti své. Jak praví svatý apoštol: „Když Mu zlořečili, nezlořečil, když trpěl, nehrozil, ale vydával se soudícím ho nespravedlivě,“ (I. Petr. 2, 23). A proč to vše? Proto, že sám chtěl; obětován jest, protože sám chtěl. Nic by nebyla zmohla zloba židů proti Kristu Pánu, nic jejich lest, nic jejich moc, kdyby byl Kristus Pán nechtěl trpěti, nechtěl zemříti. Na krátká slova Jeho: „Jáť jsem,“ padá celý zástup, který Ho chtěl jíti, a má a může na něho vložiti ruce své teprve tu, když Kristus Pán chce. Kristus Pán přirovnávaje se dobrému pastýři, který dává život za ovce své, řekl: „Proto mne Otec miluje, že já život svůj dávám, abych jej zase vzal. Žádný ho nebéře ode mne, ale já jej dávám sám od sebe; a mám moc jej dáti, a mám moc jej zase vzíti.“ (Jan 10, 17–18). Ano Kristus Pán trpěl, Kristus Pán umřel proto, že chtěl. Kdyby byl nepřijal a nevykonal tuto úlohu těžkou a bolestnou úplně dobrovolně, nic by byli nezmohli židé ani se svou mocí ani se svou chytrostí. Kristus Pán vzal dobrovolně na sebe všecky hříchy naše, jak hřích dědičný tak všecky hříchy osobní, a na místo nás za tyto všecky hříchy učinil dosti Otci nebeskému svým utrpením a svou smrtí a to zcela dobrovolně. Co jsme my měli učiniti a co jsme my měli vytrpěti, učinil a vytrpěl On. Tím učinil za urážku Bohu učiněnou tak náležitě dosti, že tak nemohl učiniti nikdo jiný. Vše, co svatost a spravedlnost Boží po právu ku odpuštění hříchu jen žádati mohla, vše to učinil Kristus, ano vykonal ještě více. Velebnost Boží byla Jeho utrpením a smrtí opět oslavena, svatost a spravedlnost Boží úplně usmířena; a proto posvátná doba svatopostní, která nás na to na všecko pamatuje, jest dojista čas Bohu příjemný; připomínáť to, co se Bohu nejpříjemnějšího státi mohlo.
Avšak posvátná doba svatopostní jest také čas Bohu příjemný b) pro lidi. Ačkoliv nyní víra ze srdcí mnohých lidí vymizela, ačkoliv jest dosti lidí, kteří se Bohu více rouhají než Boha ctí a chválí, přece třeba také uznati, že až dosud jsou lidé, kteří ctí Pána Boha upřímně a slouží Jemu pokorně. A tu třeba říci, že právě v době svatopostní tito věrní synové a dcery pravého Boha, a bratří a sestry Jeho jednorozeného Syna Ježíše Krista tuto svou věrnost a zbožnost dávají najevo v době svatopostní nejvíce. V době svatopostní více se káže než jindy, tu jsou chrámy Páně také plnější než jindy, v době svatopostní konají se pobožnosti mimořádné, křížové cesty, tu přijímají věřící častěji svaté svátosti než jindy, v době svatopostní v mnohých rodinách modlívají se růženec, zábavy hlučné přestaly, někde opravdu se postí: a proto doba svatopostní jest čas Pánu Bohu příjemný také proto, že Mu v ní lidé více slouží, více na Něho pamatují a méně Ho hříchy urážejí.
Ó Nejmilejší, přičiňme se všichni opravdu, že si tak budeme počínati v této době svatopostní skutečně. Budeme-li my činiti radost Pánu Bohu, dojista, že také On učiní radost nám, a to zejména tu, když nám Jeho potěšení bude potřebí nejvíce, a když nás kromě Něho nebude moci potěšiti nikdo.
2. Jako jest doba svatopostní čas příjemný Bohu, tak jest také tato doba dnem spasení lidem. Jest pak tímto dnem spasení také a) přede vším pro Krista Pána, pro Jeho utrpení a pro Jeho smrt. Jisto ovšem jest, že Kristus Pán trpěl a umřel předně a hlavně proto, aby Otce nebeského oslavil; ale jisto také jest, že toto veliké a důležitě dílo vykonal také za tím účelem, aby nás vykoupil. Vždyť Kristus Pán sám řekl, že přišel, aby hledal vše, co zahynulo, že přišel proto, aby dal ovcím svým život věčný. Jest tudíž posvátná doba svatopostní dnem spasení pro lidi z té příčiny, že se v ní pamatujeme na dílo, kterým nás Kristus Pán vykoupil a spasil.
A všimněme si tohoto díla lásky Krista Pána k nám! Nevykoupil jen některých, nýbrž vykoupil všecky. Prolil svou krev nejsvětější, položil svůj život a to za všecky lidi; přišel, aby spasil vše, co zahynulo; všichni jsme zahynuli, proto Kristus chtěl a chce spasiti všecky. Proto jak slavná jest tato doba posvátná, ježto nás pamatuje, že se tím, co si v ní připomínáme, dostalo spasení všem lidem bez rozdílu. Jednotliví národové v uctivosti mají ty doby, kde si připomínají výroční památky svého osvobození; doba svatopostní připomíná nám památku osvobození všeho lidstva. Proto by se mohlo zdáti, že máme konati dobu tu slavně, snad docela radostně, s plesáním; avšak uvážíme-li, jak hrozné byly muky, kterými nás Kristus Pán tak slavně vykoupil, uvážíme-li, že přes to, že nás Kristus vykoupil, přece jest potřebí, abychom činili náležité pokání také sami: vidíme, že jest zcela odůvodněno a rozumno, že církev koná dobu svatopostní v duchu kajícím.
b) Posvátná doba postní není dnem spasení lidem jen pro Krista Pána, nýbrž také pro lidi. Již jsem připomenul, že až dosud jsou lidé zbožní, kteří v době svatopostní častěji navštěvují chrámy Páně než jindy, více modliteb konají, více se hříchu varují, více svaté svátosti přijímají, než jindy. Tímto počínáním dobrým nečiní radost jenom Bohu, nýbrž tím právě pracují také o svém spasení, shromažďujíce si mnoho zásluh pro život věčný. Jest tudíž posvátná doba postní dnem spasení pro lidi, poněvadž tu přemnozí mnohem více a mnohem lépe pracují o svém spasení než jindy.
Ano, jest nám nevyhnutelně jíti ještě dále. Když vidíte modliti se zbožného otce, když vidíte, jak do vroucí modlitby ponořena jest dobrá matka, že snad až slzy prolévá; když vidíte, jak vroucí modlitby k nebesům vysílá zdárný syn nebo dcera: smíte se domnívati, že se modlí jenom za sebe? Zajisté že nikoliv; nýbrž předmětem jejich modliteb jsou také jejich milí a drazí, živí i zemřelí. Vždyť takové jest zbožné smýšlení člověka a jeho zbožný cit, ano to mu velí rozumná láska, že když se modlí za sebe, přidává také modlitbu za ty, se kterými jest spojen buď páskou pokrevenství nebo příbuzenství nebo lásky, ať jsou živi nebo zemřelí. A proto doba svatopostní jest dnem spasení také z té příčiny, že v ní lidé více pracují také o spasení svých bližních než jindy. A dojista nechybuji, když pravím, že příčinou toho, že v době svatopostní přijímají mnohdy svaté svátosti takoví katolíci, kteří jich dlouho nepřijímali, jsou prosby věřících zbožných; ano neobávám se tvrditi, že pravdu mám, když pravím, že právě v době svatopostní modlitbami a jinými dobrými skutky věřících bývá mnoho duší vysvobozeno docela z očistce. Jest tedy doba svatopostní dobou spasení nejen živým, nýbrž i zemřelým. Živým, že povstávají z hříchů, zemřelým, že jejich trápení v očistci jest ukráceno, a oni dosahují blaženosti věčné.
Vědouce tedy, proč jest posvátná doba postní čas Bohu příjemný a proč jest lidem dnem spasení, stravme těchto několik neděl před velikonocí opravdu v duchu svaté církve, ve zbožnosti, v kajícnosti, v sebezapírání a v horlivější a pilnější službě Bohu. Svatý apoštol Pavel připomíná slova zaslíbení Božího: „V čas příjemný uslyšel jsem tebe, a v den spasení pomohl jsem tobě,“ a hned dokládá, že nyní jest čas příjemný, nyní jest den spasení, a církev svatá vykládá tato jeho slova o době svatopostní. Jest tudíž doba svatopostní také doba, kdy Bůh jest nejochotnější vyslyšeti proseb našich. Proto prosme Boha v této době vroucně, prosme Ho nábožně zejména za to, aby dal ducha pravé kajícnosti nám; prosme ale, aby ho také dal všem hříšníkům i zatvrzelým a zaslepeným, abychom se tak všichni k Němu obrátili a pravé pokání činili. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 190
Zpracoval: Jakub Albert