neděle 26. dubna 2015

Kdy můžeme doufati, že se náš zármutek obrátí v radost? (1901)


Kdy můžeme doufati, že se náš zármutek obrátí v radost? (1901)
Neděle třetí po Velikonoci
Obsah: Podílem člověka vyhnaného z ráje jest utrpení; proto Job 14, 1; utrpení jest odporno, a když jej člověk trpí, touží, aby z toho aspoň, něco měl, aby se jeho utrpení proměnilo v radost; proto: Kdy můžeme doufati, že se náš zármutek obrátí v radost? 1. Když trpíme nevinně, Josef Egyptský, Job; 2. za své hříchy trpělivě a rádi, bratři Josefovi, lotr na kříži. – Přijímejme kříže z ruky Boží rádi, promění se nám v radost!
Zármutek váš obrátí se v radost. (Jan 16, 20).
Podílem člověka na této zemi není radost, nýbrž zármutek a utrpení. Jsou někteří lidé, o nichž se zdá, že se ani lépe míti nemohou; ale často se ve svém soudu velmi mýlíme, lidí opravdu spokojených, kterých by netížil žádný kříž, jest velmi málo, naopak těch, kteří mnoho trpí, jest většina. Nemůže jinak býti. S takovým podílem vyslal Bůh již první rodiče z ráje. Předpověděl utrpení ženě, ustanovil utrpení za podíl muži. Zhřešili oba, a v nich jsme hřešili všichni, a podílem a odplatou hříchu nemůže býti nic jiného nežli zármutek a utrpení. Jestli některý hřích okamžitě nebo snad po delší dobu blaží, pravé jeho ovoce, zármutek a utrpení dostaví se jednou jistě. Proto volá veliký trpitel Job: „Člověk narozený z ženy, krátký živ jsa čas, naplněn bývá mnohými bídami.“ (14, 1). A má dojista pravdu. Kdo jest s to, aby vypočítal ta nesčíslná neštěstí, která člověku hrozí? Kdo aspoň ta, která již různé lidi stihla? Nebo kdo aspoň ta, která stihla ty všecky lidi, které on znal a snad zná? Kolik milionů lidí trpí právě v tomto okamžiku na celé zemi hlad, kolik jich nemá přístřeší, kolik se jich svijí v hrozných bolestech v různých nemocnicích a po domech, kolik jich ve strašných bolestech právě v této době ducha vypouští! Kolik milionů srdcí citlivých téměř krvácí pro hrozné pomluvy, na cti utrhání, potupy! Kolik milionů lidí hryzá neúprosné svědomí za jejich hříchy! A kdož může vypočítati bídy ostatní!
Trpí tedy většina lidstva, a smíme se domnívati, že Bůh stvořil lidi jen pro utrpení? Zajisté že nikoliv. Bůh jest láska, a láska netrýzní. Šalomoun mluví v knize Moudrosti k Bohu takto: „Miluješ zajisté všecko, cožkoliv jest, a nic nemáš v nenávisti z těch věcí, kteréž jsi učinil, aniž pak jsi co nenávidě ustanovil neb učinil.“ (11, 25). Praví tedy, že Bůh vše miluje, a že vše učinil a ustanovil z lásky. A má dojista pravdu. Utrpení však jest tak odporno každému člověku, proto jest naprosto nemožno, aby Bůh, láska stvořil člověka jen pro utrpení. Když toto utrpení sesílá nebo dopouští, činí i to z lásky, totiž za tím účelem, aby se toto utrpení proměnilo člověku v tím větší radost. To, co řekl Pán Ježíš svatým apoštolům: „Zármutek váš obrátí se v radost,“ má se naplniti na všech lidech. – A když takto člověk o utrpení přemýšlí, když mu kyne naděje, že se jeho utrpení promění v tím větší radost; pak kříž svůj nese bez reptání, snáší ho rád, byť i byl sebe těžší, poněvadž doufá, že bude míti ze svého utrpení prospěch. Avšak nepromění se každý zármutek v radost; mnohý kříž těžký jest jen prostředkem ku kříži ještě těžšímu. A jako člověka ta pravda, že se jeho zármutek promění v radost, těší, tak se této druhé pravdy, že kříž těžký může býti prostředkem ku kříži ještě těžšímu, hrozí; a to vším právem; neboť dojista hrozná jest myšlenka vyjíti z hrozného utrpení časného a upadnouti v hroznější utrpení věčné. Když člověk již trpí, touží, aby ze svého utrpení aspoň něco měl; a hle! zde slyšíme, že také může býti utrpení prostředkem k bolesti ještě větší.
Proto jak důležito jest věděti, co nám jest činiti, abychom netrpěli ku svému zahynutí, nýbrž ku svému oslavení, čili aby se náš zármutek proměnil v radost. Rozjímejme tudíž s pomocí Boží o otázce: Kdy můžeme doufati, že se náš zármutek obrátí v radost.
1. Jisto jest, že nejdůležitějším prostředkem k oslavení jest utrpení; proto jest utrpení nejdůležitějším prostředkem ku pravé radosti. Když dva učedníci ubírající se do městečka Emaus z Jerusalema byli nad utrpením a smrtí Páně smutni, řekl jim Pán: „O blázni, a zpozdilí srdcem k věření všemu, co mluvili proroci! Zdaliž nemusil Kristus těch věcí trpěti a tak vejíti do slávy své?“ (Luk. 24, 26). Praví tedy, že musil trpěti, aby byl oslaven. Proto také svatý apoštol Pavel píše o tomtéž Kristu, že „ponížil sebe samého, učiněn jsa poslušným až k smrti a to k smrti kříže; pročež i Bůh povýšil ho a dal jemu jméno, kteréž jest nad všeliké jméno“ (Fil. 2, 8–9); učí tedy také, že prostředkem oslavení a povýšení Kristova bylo Jeho utrpení. Kdo tudíž chce dojíti pravé radosti, musí trpěti; proto kdo netrpí, nemá a nemůže míti naděje na oslavení čili na pravou radost. Avšak ačkoliv nemůže dosíci oslavení ten člověk dospělý, který nic netrpěl, přece nemožno tvrditi, že každý kdo trpí, dojde také oslavení. Nepostačí jen trpěti, nýbrž třeba trpěti dobře. Proto jest otázka pro každého z nás důležitá:
Kdy můžeme doufati, že se náš zármutek obrátí v radost, čili kdy trpíme dobře? Pozorujme ty trpitele, o kterých víme, že byli již zde na zemi po utrpení oslaveni. A tu nejstarší trpitel z pokolení lidského naskýtá se nám Josef Egyptský. Jeho utrpení bylo dosti veliké. Byl nenáviděn vlastními bratřími, jimi byl nejprve uvržen do cisterny, pak docela prodán do daleké ciziny, do Egypta. Tam, ačkoliv byl v domě Putyfarově tak spravedlivě živ, že ho ustanovil Putyfar za správce nad domem svým, nešlechetným jednáním ženy Putyfarovy přiveden byl až do tmavého žaláře. Avšak jako bylo utrpení veliké, tak bylo také veliké jeho oslavení; stal se v Egyptě prvním po králi. – Druhý veliký trpitel, který byl také již zde na zemi viditelně za své utrpení odměněn, čili jehož zármutek se tak zřetelně proměnil v radost, byl Job. Utrpení jeho bylo také veliké, možno říci ještě větší než Josefovo. Přišel o všecka stáda svá, která mu odňali buď nepřátelé, nebo pobil oheň s nebe; ztratil všecky syny a dcery své, kteříž pohřbeni byli v sutinách domu, jenž se náhle zřítil, když hodovali, jsouce u bratra svého prvorozeného; a konečně byl stižen nemocí tak hroznou, že ležel na hnoji, jsa poset vředy od paty nohy až do vrcholku hlavy. Na tom nebylo ještě dosti. K tomuto utrpení tělesnému přidružila se utrpení duševní; když Job nepřestal doufati ani ve své bídě a opuštěnosti, posmívala se mu jeho vlastní manželka, a přišli jeho přátelé a dali mu na srozuměnou, že trpí spravedlivě za své hříchy; jak hroznou bolestí naplnily tyto řeči srdce Jobovo, o kterémž řekl sám Bůh, a to satanovi, „že mu není rovného na zemi, ješto jest muž sprostný a upřímný a bojící se Boha a vystříhající se zlého!“ (1, 8). – Avšak utrpení Jobovo přestalo, a Hospodin dal Jobovi, cožkoliv měl dříve, dvojnásobně. (42, 11). – Proč odměnil Bůh Josefa Egyptského i Joba? Proč proměnil jejich veliký zármutek v tak velikou radost? Proto, že trpěli nevinně, že trpěli z dopuštění Božího a snášeli vše trpělivě. Z toho poznáváme první podmínku, kdy můžeme doufati, že se náš zármutek promění v radost, když totiž trpíme nevinně, z dopuštění Božího a snášíme svá utrpení s odevzdaností do vůle Boží trpělivě.
2. Avšak jak Josef Egyptský, tak Job byli tak spravedliví, že neměli hříchu; jistě neměli aspoň hříchů smrtelných, poněvadž by je byl Bůh nenazval spravedlivými. Mohlo by se tudíž zdáti, že mohou doufati jen lidé spravedliví, že se jejich zármutek obrátí v radost, a že nemohou míti této naděje hříšníci. Poněvadž pak nikdo o sobě nemůže s úplnou jistotou tvrditi, že jest spravedlivý, jest-li mu to nezjeví Bůh, a poněvadž tak nemůžeme o sobě tvrditi z nás nikdo: mohlo by se zdáti, že nemůžeme nikdo doufati, že se náš zármutek obrátí v radost. Avšak tak krutě s námi náš Otec nebeský nejedná, nýbrž dokázal nám i na hříšnících, že i těm se může jejich zármutek obrátiti v radost, a že tudíž tuto naději můžeme míti i my, ovšem když se zachováme dle jejich příkladu. – Kdo byl příčinou hlavní a původní velikého zármutku Josefa Egyptského? Byli to zajisté jeho bratří. Kdyby ho byli neprodali, byl by zůstal v domě otcovském k radosti svého otce a ku spokojenosti své. Ale bratři vlastní prodali ho ze závisti do ciziny. Nemohli toho snésti, že jej otec více miluje než je, a že jich Josef častěji kárá z hříchů a nepravostí jejich. Proto jej prodali za deset stříbrných kupcům Madianským, kteří ho odvedli do Egypta. Bratří Josefovi se dopustili hříchu velikého. Již závist, pro kterou nemohli bratra svého snésti, byla hřích těžký. Když svůj hříšný úmysl provedli, bratra prodali, byl to hřích ještě těžší. A uvažme, jak si chtěli pomoci! Zabili kozelce, smočili v jeho krvi sukni bratrovu a poslali ji otci se vzkazem, že tuto sukni nalezli, aby si ji prohlédl, zdaž to není sukně Josefova. Jaký to byl drzý podvod, a to vlastního otce, kterého měli ctíti, a který jim neučinil nic zlého, nýbrž který za nimi poslal z otcovské péče svého nejmladšího syna, aby se podíval a zvěstoval mu, jak se vede bratřím! – Avšak trest je stihl. Provedli si své, ale později octli se v zármutku velikém. Josef se stal v Egyptě prvním po králi. Bůh mu dal zvláštní vnuknutí, aby králi dobře radil, aby v době úrody hojné učiněny byly zásoby pro dobu neúrody. Tato doba smutná přišla opravdu. A když země okolní hynuly hladem, v Egyptě bylo tolik obilí, že nestačilo jenom lidu domácímu, nýbrž prodávali i cizincům. Přišli tudíž i bratří Josefovi do Egypta. Nepoznali Josefa, ale Josef je poznal. Podrobil je zkoušce. Nejprve je vsadil na tři dny do žaláře jako vyzvědače, pak svázal před očima devíti Simeona a přikázal jim, ať jdou domů a přivedou bratra nejmladšího, jehož otec propustiti nechtěl. Když pak po druhé šli z Egypta s obilím, nalezen byl koflík Josefův v pytli Benjaminově, tak že se musili všichni vrátiti, a Josef žádal, aby Benjamin zůstal v Egyptě jako otrok, ostatní pak aby se vrátili k otci. Věděli pak všichni, zejména Judas, že, nepřijde-li Benjamin, nebude živ otec jejich. Proto jaký zármutek tu naplnil srdce jejich! Avšak i jejich zármutek se obrátil v radost a to velikou. Josef se jim dal poznati, že jest jejich bratr, pozval je do Egypta i otce svého Jakuba, kdež netrpěli více nouze, nýbrž obdrželi ku vzdělávání úrodnou krajinu Gessenskou. – Proč se obrátil zármutek bratří Josefových, hříšníků v radost? Trpěli nevinně? Nikoliv, spravedlivě. Avšak uvažme, jak trpěli, co mluvili ve svém zármutku! Když se poprvé vraceli z Egypta bez bratra svého Simeona, pobyvše tři dni ve vězení, řekli si vespolek: „Hodně toto trpíme, neboť jsme se provinili proti bratru svému vidouce soužení duše jeho, když prosil nás, a neslyšeli jsme ho; proto přišlo na nás toto soužení.“ (I. Mojž. 42, 21). Bratři Josefovi přijali svůj zármutek jako zasloužený trest od Boha; proto se jim proměnil v radost. Rozpomenuli se ve svém utrpení na svůj hřích a řekli: Proto na nás přišlo toto soužení. A to jest druhá podmínka, pod kterou můžeme očekávati, že se nám náš zármutek obrátí v radost, když totiž snášíme utrpení své s odevzdaností do vůle Boží bez reptání, a uznáváme je jako zasloužený trest za své hříchy.
Vedle bratří Josefových máme pro tuto pravdu ještě jiný příklad, hříšníka ještě většího, jehož odměna byla a jest ještě větší, poněvadž trvá a trvati bude věcně v nebesích. Jest to lotr na kříži. Muž ten dopustil se dojista hříchů a nepravostí mnohých. Již prorok Isaiáš předpověděl o Spasiteli, že bude „s hříšníky počten“, to jest s hříšníky odsouzen (53, 12); a evangelista Páně svatý Matouš popisuje ukřižování Páně praví: „Tehdáž ukřižováni jsou s ním (totiž s Kristem Pánem) dva lotři; jeden na pravici, a druhý na levici.“ (27, 38). – Že pak utrpení jeho, když visel na kříži, bylo hrozné, uzná každý, kdo jen poněkud si pomyslí, co byla smrt na kříži. Byla to smrt nejpotupnější, nejhroznější a nejbolestnější. Vždyť již pomyšlení na ni bylo hrozné. Předcházelo ji pravidelně hrozné bičování, jak se stalo i Kristu Pánu; mimo to viseti na kříži někdy po kolik dní v úplné opuštěnosti mezi nebem a zemí, býti tak vydán úpalu slunečnému a všem nepohodám, veškerému hmyzu, posměchu a potupě lidí, při tom nemoci pohnouti ani rukama ani nohama, nemíti pokrmu ani nápoje, nýbrž umírati tak povlovně hladem, žízní a bolestí: otřese dojista srdcem i neohroženým a zatvrzelým. A což teprve bylo, toto všecko nejen mysliti, nýbrž i skutečně trpěti. A uvažme, jak bolestně se smrt takových nešťastníků, když toho bylo potřebí, urychlila! Zlámali jim nohy. Co tu bolestí učiněno najednou! Nelze tudíž pochybovati o tom, že smrt na kříži byla hroznou i pro zatvrzelého lotra.
Avšak i ta se proměnila pro jednoho z těch, kteří byli ukřižováni s Pánem Ježíšem, v radost. Svatý evangelista Lukáš poznamenal o lotřích těch následující: „Jeden pak z těch lotrů, kteří viseli, rouhali se jemu (Pánu Ježíši) řka: Jsi-li ty Kristus, pomoziž sobě i nám. Ale druhý káraje ho řekl: Ani ty se Boha nebojíš, ješto v témž odsouzení jsi? A my zajisté spravedlivě, neb co náleží za skutky naše, béřeme; ale tento nic zlého neučinil. I řekl k Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého. I řekl mu Ježíš: Amen, pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji.“ (23, 39–43). Nelze pochybovati, že se toto zaslíbení Páně naplnilo, utrpení a zármutek lotra na pravici proměnily se v radost, církev svatá ctí tohoto lotra jako světce, čímž vyznává, že se mu dostalo blaženosti věčné. Odkud ta veliká a náhlá změna zármutku v radost? Byl to hříšník veliký, a přece byl tak potěšen po zármutku svém. Odtud dojista, že uznal vinu svou, přijal utrpení své jako spravedlivý trest Boží, a volal k Pánu Ježíši o slitování. Může se tudíž utrpení a zármutek i velikého hříšníka proměniti v radost tu, když uznává svou vinu a svůj hřích, když ho také vyznává, přijímá utrpení jako spravedlivý, zasloužený trest a volá k Pánu Ježíši o pomoc.
Přejeme si dojista všichni, aby se náš zármutek obrátil v radost, a jak vidíme, není to nemožné z nás pro nikoho, nýbrž zármutek každého z nás může se obrátiti v radost. Hlavní a nejdůležitější věcí jest, abychom nebyli v zármutku a utrpení, ať jest sebe větší, netrpělivými, abychom nikdy proti Bohu nereptali, Jemu se nerouhali, nýbrž přijímali každý zármutek jako navštívení Boží, kterého sám Bůh užívá a užije k našemu prospěchu. Trpíme-li nevinně, ó radujme se, že nás má Pán Bůh za hodné, abychom se připodobnili Jeho Synu a Jeho vyvoleným; mnohdy obrátí náš zármutek v radost již zde na zemi, a jestli tak neučiní, pak se na nás naplní zaslíbení Kristovo: „Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, neb jejich jest království nebeské “ (Mat. 5, 10). Pak-li však si sami musíme svědectví dáti, že nejsme spravedliví, nýbrž naopak že jsme Pána Boha mnohými hříchy uráželi, nesnášejme zármutek a strasti jen trpělivě, nýbrž děkujme za ně docela Pánu Bohu, ano prosme Ho, aby nás raději ještě více trestal zde na zemi, abychom nemusili jednou trpěti snad tresty hrozné na věčnosti. Když se tak zachováme, pak se nám každý zármutek promění v radost buď již zde na zemi, nebo jednou na věčnosti. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 284
Zpracoval: Jakub Albert