čtvrtek 28. května 2015

P. Bouchacourt schvaluje smrtelné hříchy svých kněží (2015)

 
15.5.2015
 
Toto jsou fakta:
Paní V. je 87 letá horlivá a zbožná katolička. Před desítkami let se zasvětila priorátu FSSPX v Perpignanu [ve Francii]. V březnu 2015 paní V. spolu s několika přáteli ve svém domově přijala biskupa Williamsona, aby se účastnila mše a poslechla si přednášku o liberálních encyklikách.
Od tohoto dne jí P. de la Motte, prior FSSPX v Perpignanu (inkardinovaný před pár dny do diecéze) odmítnul podávat Svaté přijímání, i když se objevila u kostelní mřížky.
Protože byla paní V. vystrašená tím, že bude vyloučena z kaple, jíž zasvětila tak mnoho, zeptala se jej několikrát, proč její jednání posoudil jako smrtelně hříšné. Jak vlastně přijetí katolického biskupa vysvěceného arcibiskupem Lefebvrem, který nemá ani více ani méně jurisdikce než jeho bratři biskupové v episkopátu, zakládá mravní provinění, jež by ospravedlnilo odmítnutí Svatého přijímání?
Pro P. Renauda Jouberta de la Motte „není situace paní V. komplikovaná“, jak vysvětlil jednomu z věřících z Perpignanu, který byl kvůli tomuto skandálu pobouřen. Vyzval paní V., aby zavrhla přijetí biskupa Williamsona ve svém domě (na základě jakého zákona?) a „varoval ji ohledně sankcí, stane-li se tento akt veřejným“ (na základě jakého zákona?). Aby ji P. de la Motte připustil opět ke Svatému přijímání, žádal od ní „o jedné neděli během mše priorátu dopis za odpuštění za to, že přijala biskupa Williamsona ve svém domově“ a „zavazující dopis, že nebude propagovat špatného ducha a snažit se v rámci priorátu obracet druhé k dobře známému Odporu (což zcela jistě nečinila)...“
P. de la Motte nařídil svým zástupcům odepřít paní V. Svaté přijímání, což bylo učiněno proti kanonickému právu Církve.
Kánon 853 [CIC 1917] velice jasně říká: „jakákoliv pokřtěná osoba, jíž to zákon nezakazuje, může a musí být připuštěna ke Svatému přijímání“.
A kánon 855, 1: „všem těm, kteří jsou veřejně nehodní, se má zapovědět Svátost oltářní, jako jsou exkomunikovaní, ti, kteří jsou v interdiktu a ti, kteří jsou zjevně nechvalně známí, dokud se neukáže jejich pokání a náprava...“
855,2: „Avšak skrytí hříšníci, požádají-li tajně a duchovní ví, že jsou nekající, by měli být odmítnuti; ne však, požádají-li veřejně a nemohou-li být odmítnuti bez pohoršení.“
Po několika týdnech odmítání Svatého přijímání paní V., byla P. de la Mottovi zaslána deklarace solidarity podepsaná 25 věřícími ze 40 přítomných. V té době se paní V., která úplně od počátku bojovala proti koncilní revoluci, dotázala mladého faráře, jak bude moci přijmout své velikonoční Svaté přijímání, a bylo jí řečeno, že její jedinou možností by bylo Bratrstvo sv. Petra...
Jeden laik z Perpignanu informoval představeného Francouzského distriktu [FSSPX]. P. Bouchacourt odpověděl „upřímně“. Přiblížila se biskupu Williamsonovi, když „kritizovala biskupa Fellayho“, svého „představeného“ a svou „náboženskou rodinu“. P. Bouchacourt zapomněl specifikovat, zda kritika byla pronesena s legitimním důvodem nebo ne, neváhal však říct:
Nemohl jsem to připustit, protože mám esprit de corps [ducha jednoty – pozn,.překl.]. Svým přístupem biskup Williamson rozděluje tradici. Cestováním po Francii, jak to dělá, je podvratný, a přijímat jej, aby mohl tím způsobem jednat, není morálně dobré. Otec de la Motte varoval paní V. Priorovo nařízení není proti víře nebo mravům. Bylo nutné jej poslechnout. Rolí priora je zajišťovat jednotu svého stáda. Biskup Williamson se chová jako vlk. Musíte se od něj držet dál a zabraňovat mu, abyste nedoznali újmy. Organizace priorátu není demokratická.“
Všichni ocení solidní teologii tohoto vůdce FSSPX:
Poslušnost! Poslušnost! Poslušnost!
Pro dítě arcibiskupa Lefebvra, který nás učil neposlouchat člověka, abychom byli poslušní Boha, je jeho [P. Bouchacourta] vysvětlení nedostatečné. P. Bouchacourt tedy hlásá jednotu v nespravedlnosti; zastává názor, že přijmout biskupa Williamsona ve svém domově jde proti víře a mravům a představuje organizaci priorátu jako despocii.
Zdravá teologie říká následující jednoduché pravdy, bohužel skandálně opomíjené P. Bouchacourtem a P. de la Mottou a jejich faráři.
a)      Kněz musí vždy odmítnout Svaté přijímání těm, kteří jsou notoricky a veřejně nehodní (exkomunikovaní, v interdiktu, veřejní hříšníci, heretici a schizmatici, dokonce i v dobré víře...)
b)      Kněz může odepřít Svaté přijímání jakémukoliv skrytému hříšníkovi, za podmínky, že je tak učiněno tajně a bez skandálu „jakýkoliv akt, který může vyvolat mravní provinění v druhém je pohoršlivý“.
Případ paní V. neodpovídá případu a) nebo případu b). Svátost byla odepřena neprávem a „závažnost bezpráví objektivně odpovídá závažnosti skutečně způsobené újmy“ vysvětluje P. Vittrant ve své Morální teologii z roku 1943.
Mezitím se P. de la Motte rozhodnul opustit FSSPX, aby se sjednotil s koncilní církví. Během mše slavené k jeho odchodu (dnes se taková gesta v FSSPX slaví) se prostý obřad jevil spíše jako obyčejná výměna priorů než zrada spolubojovníka (a to říkají, že se v Bratrstvu nic nezměnilo!). Farář řekl, že se zdržel jakéhokoliv neuváženého soudu a ohlásil, že „P. de la Motta opustil FSSPX, aby byl ve službě diecéze Versailles“. Ach! Jak elegantní termíny byly použity k vyjádření těchto věcí! Dezertér byl přeměněn v dobrého pastýře!
P. Rousseau byl katastrofálně určen za nového priora v Perpignanu. Roky a boje jej neučinily prozíravějším. Zašel do domu paní V., aby ji informoval, že jestliže chce opět v priorátu obdržet Svaté přijímání, je nutné, aby slíbila, že již nepřijme biskupa Williamsona nebo jakoukoliv jinou osobu z Odporu. Krátce řečeno, ohavné a hnusné vydírání ohledně svátosti... Paní V. s věkem 87 let, unavená tím, že je obětí takového nespravedlivého pronásledování, nakonec ustoupila.
Nikdo ji nemůže vinit. Ani Dobrý Pán, dokonce ani lidé. Ti, kteří si víc zaslouží pokárání, jsou P. Bouchacourt, P. de la Motta a P. Rousseau a jeho faráři, kteří spáchali vážné mravní provinění.
FSSPX zcela ztratilo rozum. Nejenže jednají hrubým způsobem, jako by [u FSSPX] existovala řádná jurisdikce nad věřícími, přičemž zapomínají na prostou suplovanou jurisdikci, ale také bez jakýchkoliv skrupulí odporují nejsvětějším zákonům a nejvážnější morální teologii kanonického práva. FSSPX skrývá své věroučné slabosti s pomocí podlého pastoračního přitvrzování.
Morální teologie sv. Alfonse Liguori ukazuje, že „žádný trest nemůže být uvalen proti lidem, nad nimiž neexistuje žádná jurisdikce“. FSSPX nemá řádnou jurisdikci nad Kristovými věřícími. Připomeňme si, co o „suplované jurisdikci“ řekl arcibiskup:
Mělo by se však poznamenat, že suplovaná jurisdikce nemá stejné rysy jako autorita, která v Církvi existuje řádně. Není to územní jurisdikce jako u diecézního biskupa nebo farního kněze: je uplatňována jen nad těmi, kteří se pod ní uchýlí. Suplovaná jurisdikce je uplatňována případ od případu...lidé, kteří z ní mají prospěch, od ní mohou odstoupit a suplovaná autorita nemá žádnou moc je přivést zpět. Závisí na nouzi věřících za předpokladu, že existuje stav krize. Církev vytvořila toto pouto autority mezi nimi v tom rozsahu, jak věřící potřebují tyto biskupy nebo kněze pro spásu své duše. To vše ukazuje, že suplovaná jurisdikce dává omezenou pravomoc a její výkon je velice delikátní. Jurisdikční autorita tohoto biskupa nepocházející z římské nominace, ale pocházející z nutnosti spásy duší, musí být uplatňována se zvláštní delikátností. (arcibiskup Lefebvre, poznámka z 20. února 1991, citováno v Le Sel de la Terre č. 87, str. 142)
Smutný případ paní V. je dodatečným důkazem, že nadvláda FSSPX se změnila na zvrhlou nadvládu. Dobro duší již není cílem autorit FSSPX jinak než čistě rétoricky... represe, vylučování a sankce, jež FSSPX všude ukázalo, demonstrují závažnou úchylku morálně i věroučně.
Biskup Fellay 20. prosince 2014 v semináři v La Reja jasně řekl: oficiální Církev je viditelnou Církví. Je to katolická Církev. Tečka!
Všichni, kteří se odváží odporovat tomuto rezolutnímu soudu, budou tím či oním způsobem zničeni a rozdrceni. Ale buďte si jistí: nic nebylo podepsáno!
Zdroj: La Sapiniére
Překlad: D. Grof