Komentář Eleison CDLXV – Arcibiskupův cíl (2016)
(465)
11. června
2016
ARCIBISKUPŮV CÍL
V tomto
osudovém měsíci pro Bratrstvo sv. Pia X., červnu 2016, kdy slyšíme, že jeho 40
vůdčích kněží se sejde, aby rozhodli, zda přijmout poslední nabídku Říma na oficiální
uznání, je jistě dobrá chvíle uvést na pravou míru mylná chápání, pokud jde o
úmysly jeho Zakladatele, arcibiskupa Lefebvra (1905-1991). Někteří tvrdí, že
jeho kurz byl nestálý, že „kličkoval“ a měnil směr ze strany na stranu. Jiní
tvrdí, že především usiloval o uznání svého Bratrstva ze strany Říma. Aniž by
si člověk nárokoval, že by byl neomylný, je potřeba zapomnětlivému Bratrstvu
připomenout, na co se [arcibiskup] zaměřoval: oba omyly budou napraveny stejnou
poznámkou, konkrétně, že jeho základní motivací bylo velebit Boha a spasit duše
tak, že bude sloužit jediné pravé Boží Církvi tím, že bude bránit Víru, a bránit
Víru tím, že založí Bratrstvo sv. Pia X., aby formovalo kněze, kteří by
zachovávali nauku, svátosti a mši katolické Tradice.
Velkou
překážkou v arcibiskupově cestě byli duchovní Druhého vatikánského
koncilu, jejichž hlavní prioritou bylo (a zůstává) zavděčit se nikoliv Bohu,
ale modernímu člověku, který se velmi vzdálil od Boha. Takže nyní, stejně jako
tehdy, se odvrátili od Boha (přinejmenším objektivně, Bůh ví, jak je to
subjektivně) a usilovali o to, změnit Boží Církev a její Víru, nauku, svátosti
a mši skrze humanistickou „obnovu“.
Ve
znechucení nebo zoufalství mohl arcibiskup se svým Bratrstvem odejít někam do
kouta, a nechat tyto duchovní zahynout s jejich koncilní revolucí. Ale
zaprvé, od římské vizitace Écônu v roce 1974 na něj útočili s jeho
dílem, protože mu nemohli nechat demonstrovat svou zvrácenost. Nemohli si
dovolit nechat jej na pokoji. A za druhé, kdyby mohl cokoliv udělat, aby
přivedl Tradici k Římanům a Římany zpět k Tradici, přineslo by to skrze ně
prospěch Církvi na celém světě a ne jen jeho malému Bratrstvu. Protože vskutku,
ať již byli jakkoliv pomýlení, stále zaujímali „stolec Mojžíšův“ (srovnej Mt.
XXIII, 2), a tak od roku 1975 jezdil arcibiskup sem a tam do Říma, dokud
v roce 1988 jejich vytáčky ohledně schválení dalšího biskupa pro Bratrstvo
neukázaly jednou pro vždy, že se s nimi již nedá hovořit slovy, ale pouze
činy.
Ale „Stat
Crux dum Volvitur Orbis“, což znamená, že Kříž stojí na místě, zatímco je celý
svět v revoluci. Arcibiskup, ukotvený v Tradici, v zásadě stál
na místě, vypořádával se však s duchovními a situací Církve, která tuto
kotvu odhodila a byla od nynějška neupoutaná. Jak byli tedy unášeni doleva,
musel kormidlovat doprava, zatímco, když se zdálo, že se stáčejí opět doprava
(jako na konci roku 1987 a počátku roku 1988), tak i on se stáčel doleva (např.
v Protokolu z 5. května 1988), bylo to však vždy jejich stočení nebo
vyvíjející se situace (např. degenerující Novus Ordo mše), co určovalo jeho
„kličkování“, a nikoliv naopak. Jeho vlastní cíl byl stálý – obrana Víry.
Bylo to z téhož
důvodu, že, když vytáčky těchto duchovních téhož 5. května 1988 byly nade všechnu
pochybnost jasné, pak po nočním přemítání vypověděl 6. května 1988 onen
Protokol, který by býval Bratrstvu získal oficiální uznání, a přerušil všechny
čistě diplomatické vztahy s Římem, nikoliv primárně, aby zachránil své
Bratrstvo, ale aby ochránil katolickou Tradici pro celou Církev. Nauka musela
převládnout nad diplomacií a od té chvíle až do své smrti o dva a půl roku
později, i když se choval s úctou vůči oficiálním představitelům Církve,
které [jinak] kritizoval jako „antikristy“, prohlašoval, že Víra musí být na
prvním místě, v podobě antiliberálních a antimoderních naukových encyklik
předkoncilních papežů. Díky své věrnosti církevní nauce byl tím, kdo
kontroloval situaci, a Římané to věděli. Jaký kontrast s jeho nástupci na
čele Bratrstva podlézajících zrádcům církevní nauky a Tradice, a jimi
ponižovaných! Ať si jen tito nástupci arcibiskupa znovu přečtou to, co bylo
jeho rozlučkovým proslovem k nim
z 6. září 1990.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
