pondělí 6. června 2016

P. Pierre Roy opouští FSSPX (2016)

 
P. Pierre Roy opouští FSSPX (2016)
Otevřený dopis věřícím v provinciích Québec a Maritime
 
Lakeville, 3. června 2016
Svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
„Noc pokročila, den pak se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblecme se ve zbroj světla! Jako ve dne počestně žijme..“ (Ř, 13, 12-13)
Drazí bratři,
tento dopis vás má informovat o mém rozhodnutí opustit Bratrstvo sv. Pia X. Navzdory mému kázání ze 17. dubna budou mnozí z vás překvapeni, když se dozví o mém odchodu. Doufám tedy, že tyto řádky jasněji ukážou důvody, proč odcházím.
Nejprve bych rád řekl, že jsem nechtěl, aby moje kázání ze 17. dubna bylo publikováno urbi et orbi a že já sám jsem učinil vše, abych zabránil jeho šíření. [P. Roy v kázání mimo jiné kritizoval poslední Františkovu apoštolskou exhortaci a vyjádřil znepokojení nad tím, jak by FSSPX mohlo dojít shody s takovými lidmi. – pozn. překl.] Kázal jsem pouze pro kapli v Montrealu, pro tu část Pánova stáda svěřenou mi mým představeným. Navzdory tomu si Pán přál, aby to bylo jinak. Budiž blahoslaveno jeho Svaté jméno!
Narodil jsem se a byl jsem vychován v náručí Bratrstva. Vše dlužím dílu arcibiskupa Lefebvra. Proto jsem si vědom závažnosti kroku, který činím před Bohem a před vámi, a také vědom povinnosti skládat jednoho dne účty před soudem Spravedlivého Soudce.
Po několik let už autority Bratrstva – jež se [s tím] neskrývají – organizují znovusjednocení s odpadlickým Římem. Je legitimní vydat se pod autority, které nemají naši Víru, nebo od nich přijmout uznání, pokud nežádají „žádný kompromis“? (1) Nechám vás, abyste to posoudili na základě těchto slov papeže Pia XI.:
„Víme přece všichni, že to byl právě Jan, apoštol lásky, jehož evangelium jest jakoby zjevení tajemství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a který svým učedníkům neustále vštěpoval nové přikázání „milujte se vespolek“, který přísně zakazoval pěstovat styky s těmi, kteří nevyznávali celé a neporušené učení Kristovo. „Přijde-li k vám někdo a nepřináší-li toto učení, pak ho nepřijímejte do svého domu a nepozdravujte se s ním.“ /2 Jan 11/ Poněvadž tedy láska spočívá na základě neporušené a upřímné víry, musí učedníci Kristovi býti navzájem spojeni svazkem jednoty víry. Jak je tedy vůbec možno představit si nějaký křesťanský svaz, jehož členové by si i ve věcech víry zachovávali své vlastní názory, odporující názorům ostatních?“ Mortalium Animos
Také víte, nejdražší věřící, že Bratrstvo vždy vyhlašovalo za nelegitimní spojovat se s těmi, kteří odešli od Tradice a již nevyznávají Víru v její celosti. Proč jsme si konec konců těchto posledních 30 let sami sobě povolili kritizovat Bratrstvo sv. Petra? Proč jsme nedávno kritizovali Campos? Proč jsme odmítali dohodu, které dosáhl v roce 2006 Institut Dobrého Pastýře? Když jsem svému představenému nedávno tvrdil, že pro nás bude nutné přestat kritizovat tato společenství, dostal jsem následující odpověď: „Ach, ale my je budeme nadále kritizovat!“ Pak jsem se zeptal proč, na základě jakého principu? Neobdržel jsem žádnou další odpověď.
Ne, buď se mýlíme od roku 1988, a dokonce i od roku 1975, nebo se mýlíme od roku 2012. Pokud tedy i my nepřijmeme subjektivní pojetí pravdy a to, co bylo pravdivé v roce 1988, již pravdivým není. Poslední řešení – prostřednictvím něhož, jak se zdá, se může ospravedlnit všechno: situace se změnila. Jsme svědky, říká náš generální představený, bodu obratu v dějinách Církve – už nám nechtějí vnutit koncil; papež František „se jeví být někým, kdo by chtěl vidět celý svět spasený, [a] aby všichni měli přístup k Bohu,“(2) pokračuje. Cožpak Ježíš neřekl: „Milujete-li mne, zachovávejte má přikázání!“ (Jan 14:15) Člověk se může vážně ptát sám sebe, jestli papež František, který prakticky popírá přikázání před celým světem, skutečně usiluje o spásu duší. Na druhou stranu, cožpak arcibiskup Lefebvre nenapsal ve své Duchovní cestě, svém testamentu pro své kněze: „Je striktní povinností každého katolického kněze, a laika, který chce zůstat katolíkem, oddělit se jasně od této koncilní církve, pokud nevyznává tradici učitelského úřadu Církve a katolické Víry,“ (3), jak nám nedávno připomněl biskup Tissier de Mallerais?
Někteří řeknou: „Ještě to není hotovo. Počkej, dokud to nebude hotovo!“ To jsem já sám říkal mnohým mezi vámi, moji drazí věřící, po několik let a upřímně jsem doufal a věřil, že autority našeho bratrstva se vrátí zpět. Musím však čelit důkazu, že se nevrátily. Den za dnem, prohlášení za prohlášením nadále naočkovávají do duší věřících i kněží zhoubný omyl, který představuje názor, že je legitimní usilovat od koncilní autority o uznání a jurisdikci, která se [však] činí nesmírně pochybnou skrze každodenní zradu Víry ze strany této autority. Tento omyl, který se dostává do duše každého, zapříčiňuje, že i kněží známí pro svou naukovou neústupnost (což je ctnost) se stávají čím dál méně bojovnými až k bodu, že budou brzy připravení vše zradit.
To se uskutečňuje postupným způsobem, a aniž bychom si my uvědomovali zaváděné dvojznačnosti. Začalo to naším přesvědčováním, že Motu Proprio [Summorum Pontificum], které položilo Oběť Našeho Pána Ježíše Krista na stejný základ, a dokonce i na podřízený, s tím, co arcibiskup Lefebvre oprávněně nazval „Lutherovou mší“, je vítáno a je prospěšné. Poděkovali jsme koncilním autoritám za toto gesto, ačkoliv jsme nesměle zastávali, že výhradně mše sv. Pia V. je legitimní. To byl první krok nebo možná první chybný krok. Říkají nám: „Cožpak toto Motu Proprio nepřináší skvělé výsledky?“ Ale od kdy jsou praktické výsledky důležitější než čistota Kristovy nauky? Od kdy má pravda užitek z lidského kompromisu? „Nečiňme zlé, aby vzešlo dobré,“ řekl nám apoštol.(Ř 3:8)
Jako další nás přesvědčovali, že je přijatelné zpívat slavnostní Te Deum za zveřejnění dokumentu, který ve snětí „exkomunikací“ ze čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem, znovu v principu zopakoval, že naši čtyři biskupové byli správně a skutečně exkomunikováni. Tento výnos snímající falešný trest vznesený vůči našim biskupům, nakonec není ničím než dalším odsouzením kroků arcibiskupa Lefebvra, jehož máme stále tu drzost nazývat „naším ctěným zakladatelem“.
Když neuvádíme do praxe radu sv. Jana ani radu Našeho Pána Ježíše Krista („Mějte se na pozoru před nepravými proroky.“ Matouš 7:15), v rozhovoru za rozhovorem a na setkání za setkáním nakonec umlčujeme svá podezření, která jsou víc než legitimní a zdravá tváří v tvář osobám, které popírají Vládu Našeho Pána Ježíše Krista. Takto se náš představený dle papeže Františka stal člověkem „se kterým lze vést rozhovor“, tím, s nímž ten, který v současnosti řídí podvracení a ničení Církve Našeho Pána Ježíše Krista, věří, že může činit „dobré dílo“. (4) Je pak tedy nějaký div, že nám oni s potěšením zaručí jurisdikci pro zpovědi (která nám nikdy nechyběla)? Jak můžeme tvrdit, že nežádáme o nic, ale že nám Řím dává vše? Cožpak jsme nedávno koncilní Řím nepožádali o pochybnou jurisdikci, pokud jde o další svátosti? Ne, skutečně, nežádáme o nic! Řím, který mučí Našeho Pána Ježíše Krista, nám přeje! To je dosti znepokojivé, na které straně jsme?
Nové směřování našeho Bratrstva se vnucuje kněžím, mnoha kněžím, kteří si ho nikdy nepřáli. Vynucená umlčování, přemísťování, povyšování, procesy, hrozby, sliby, vylučování, to všechno se stalo ospravedlnitelným, když to působí k obraně „postoje Bratrstva“, který je ve skutečnosti – jako vždy za revoluce – postojem menšiny, která uchvátila moc a která obratně manipuluje pasivní většinu. Po mém kázání ze 17. dubna mi, kromě zoufalých reakcí jistých kolegů, nařídili mlčet. Chtěli, abych přísahal na své kněžství (!), že již nebudu mluvit z kazatelny o otázce dohody s odpadlickým Římem. „Máte mnoho jiných předmětů, o nichž můžete mluvit,“ řekli mi. Přirozeně jsem si vědom, že hlavním předmětem kázání není připojení se našeho Bratrstva k Římu, ale Evangelium Našeho Pána Ježíše Krista. Poznamenal bych však – jste mými svědky, drazí bratři – že to bylo poprvé za pět let mé služby, kdy jsem hovořil o této otázce z kazatelny. Odmítnul jsem být umlčen. Slíbil jsem však, že budu varovat své představené před tím, než budu o dané věci opět pojednávat z kazatelny. „Jestliže o tom zamýšlíte znovu hovořit,“ řekli mi, „budete mít právo zpovídat a sloužit mši, ale nebudete moct kázat. Jinak opusťte Bratrstvo a říkejte si, co chcete.“ To činím, bratři, protože kněz musí kázat a varovat své stádo před vlky, kteří hrozí, že jej sežerou.
Nemám žádnou naprostou jistotu, že se Bratrstvo přidá k Římu. Nicméně, mám morální jistotu, že tak učiní, vzhledem k jasné, výslovné a znovu opakované vůli Říma i Bratrstva dojít dohody, a také vzhledem k utlumení posledních biskupských hlasů v těchto měsících, které tomu pevně odporovaly. Aby nás Bůh ochránil od této tragédie – to bude, navzdory mému odchodu, nadále mou vroucí modlitbou!
Mezitím, když jsem se v den svého křtu zřekl nejen satana a jeho díla, ale také jeho svodů, nemohu přijmout, že bude má nesmrtelná duše prodána koncilní sektě, ani přijmout to, že bude poskytnuta k prodeji. V důsledku toho skutečnost, že představení Bratrstva při mnoha příležitostech ukázali svou přístupnost praktické dohodě (aniž by existovalo obrácení Říma), mi postačuje, abych učinil tento krok, rozvážně, aniž bych se předtím dlouze nemodlil a neradil se s moudrými kněžími. Neexistuje však pro mě jakákoliv pochybnost, abych mlčel ohledně toho, co se děje. Mlčel jsem příliš dlouho, doufal a ujišťoval vás, bratři, že představení Bratrstva nakonec otevřou své oči. Ale čím víc času uplynulo, tím víc jsem byl nucen přijmout důkaz, že ti, kteří nás vedou, se nezamýšlejí vrátit zpět.
Musím přiznat, že otevřeně hovořit o zradě, jíž prožíváme, je velice delikátní záležitost, jestliže člověk zůstává v rámci Bratrstva. Proto odcházím: kvůli možnosti kázat pravdu v její celosti, protože jednoho dne se budu muset zpovídat za každou mně svěřenou duši. Být zticha již nebylo možné, aniž bych se činil vinným před Bohem.
V minulosti jsem tvrdě kritizoval ty, které nazýváme „Odporem“, ale jež jiní nazývají „Převratem“ a ještě jiní „Věrností“. Musím říct, že kromě skutečnosti, že jsem tehdy neviděl věci tak jasně, jak (z milosti Boží) vidím nyní, reagoval jsem hlavně na špatné chování jistých kolegů, kteří navštívili naši provincii a kteří, ačkoliv byli prozíraví, byli dosti povýšení, což udělalo mnoho k znevážení odvážného postoje zastávaného těmi, kteří odmítli vnucenou nám zradu. Budu se s Boží milostí snažit vyhnout postojům, které jsem zavrhoval, a věnovat svou energii novému budování spíše než k obtěžování těch, kteří nás chtějí vydat do rukou Říma. Navzdory tomu, zavrhovat omyly a klamy zůstává nutnou povinností, kterou budu s Boží pomocí plnit.
Mnozí prozíraví kněží se nyní neodvažují jednat proti tomuto vnucování. Jsem přesvědčen, že základním důvodem, který je omezuje, je strach z porušení jednoty institucí, které byly tak obtížně vybudovány. Jak přijmout, že s rozdělením věřících riskujeme, že přispějeme k uzavření kaple? Odpovědí je, že věrní kněží nejsou původem rozdělení kvasícím v našich řadách, ale jsou jím samy autority Bratrstva, které chtějí, abychom věřili, že se podílíme na bodu obratu v situaci Církve, když ve skutečnosti to není situace, která se změnila, ale jen jejich myšlení. Drazí bratři, jestliže vedoucí Bratrstva budou nadále zasévat nedůvěru a zmatení svými mylnými idejemi, rozdělení se bude zvětšovat, a může se stát nezbytným jej pro obecné dobro v našem regionu nechat propuknout.
Pokud jde o mě, chtěl jsem, aby mě Pán ušetřil toho, abych předčasně narušil jednotu několika kaplí, které ve francouzské Kanadě máme. Proto jsem se pro tuto chvíli rozhodl zůstat v Maritimes. Věřící v těchto částech postrádají častý přístup k pravé mši a pravým svátostem. Jsou takřka bez duchovní pomoci. Vychovávají své děti bez podpory Církve. Proto jsem považoval za nejlepší zůstat v tomto regionu a soustředit se na své úsilí o rozvoj těchto malých skupin, které mají tak malý přístup ke svátostem, a doufat, že jednoho dne vrátím tyto komunity do rukou Bratrstva, jen zvětšené a vroucnější skrze milost Boží a mou službu. Protože toto je mou největší nadějí: aby se Bratrstvo vrátilo zpět v jasném a jednoznačném způsobu, abych mu mohl navrátit tyto misie, a abych já sám mohl znovu vstoupit do jeho řad a znovu mít prospěch z kněžského společenství tam nabízeného. Nedržím se žádných iluzí, ale zázraky jsou vždy možné...
Zůstává však jasné, že čím víc se situace horší, tím víc se bude stávat nutným starat se o duše v Québecu, které se cítí zrazené a podvedené. Mojí nadějí je, že povstane více kněží a přijdou přinést pravdu těm, kteří po ní pro sebe a své děti touží. Protože, ačkoliv je zřejmé, že Bratrstvo nadále poskytuje pomoc [udělováním] svátostí – o něž by bylo nelegitimní se připravit bez velmi vážného důvodu – není to žádnou maličkostí v této krizi Církve, mít přístup k neporušenému kázání a pokračovat v jasném vidění skrze bolestné události, které zakoušíme.
Úpěnlivě vás prosím, abyste se za mě modlili, a také vás, drazí bratři, ujišťuji o svých modlitbách u oltáře a o svém požehnání.
„Radostně služ Hospodinu!“ (Žalm 99)
Otec Pierre Roy
Mission Notre-Dame-de-Joie
1974 Route 134
New Brunswick
Odkazy:
Překlad: D. Grof