neděle 18. prosince 2016

Biskup Schneider o regularizaci FSSPX (2016)



Biskup Schneider o regularizaci FSSPX (2016)
Poznámka REX!: Následující text je výňatkem z nedávného rozhovoru „konzervativního“ biskupa Athanasia Schneidera, který poskytl francouzskému deníku „Présent“ dne 10. prosince 2016. Část rozhovoru, kterou přetiskujeme, se týká Bratrstva sv. Pia X. a jeho regularizace. Po tomto výňatku následuje několik našich komentářů.
***
Papež prodloužil možnost zpovědí u kněží Bratrstva sv. Pia X. i po skončení Roku Milosrdenství. Přijde Vám toto rozhodnutí jako důležité?
Ano, samozřejmě a jsem za to velmi rád! Je to velké pastorační gesto, velmi milosrdné, podle mě jedno z nejdůležitějších gest, které papež František učinil během svého pontifikátu. Gesto, které pomůže procesu kanonické integrace tohoto církevního jevu, který již existuje padesát let a který přináší zjevné duchovní plody. Mnoho mladých rodin, sdružených okolo FSSPX miluje Církev, modlí se za papeže, jako to předtím dělali jejich předkové. Církev obsahuje různé příbytky, různé spirituality. Jen duchovní nepřátelští vůči Bratrstvu jej prezentovali s přehnanými požadavky. Jan XXIII., stejně jako Pavel VI. vždy trvali na pastoračním charakteru [Druhého vatikánského] koncilu. Jestliže má Bratrstvo problém pozitivně přijmout jisté koncilní dokumenty, je třeba je zasadit do kontextu pastoračního úkolu koncilu. Dogma se nezměnilo. Máme tutéž víru. Není tedy problém kanonicky integrovat Bratrstvo sv. Pia X.
Byl jste jedním z církevních hodnostářů vyslaných Vatikánem na návštěvu seminářů a priorátů Bratrstva. Napadá Vás nějaké možné řešení jejich kontroverzní situace?
Osobní prelatura se jeví být strukturou vhodnou pro Bratrstvo sv. Pia X. a jeho úkoly. Jsem přesvědčen, že arcibiskup Lefebvre by s vděčností takovou oficiální církevní strukturu a takové uznání jím vedeného apoštolátu ze strany Církve přijal. Nebude to nic jiného než učinění zadost, i když opožděně, nespravedlivému potlačení Bratrstva Svatým Stolcem v roce 1975. Tehdy proti tomu arcibiskup Lefebvre podal rekurz. Ustavení prelatury by bylo svým způsobem kanonickým přijetím rekurzu arcibiskupa Lefebvra s čtyřicetiletým zpožděním. Na druhou stranu, Bratrstvo nemůže žádat 100% záruky, což je nereálné: žijeme na zemi a ne v nebi! Žádat záruky by bylo gestem, které by svým způsobem ukazovalo nedostatek důvěry v Prozřetelnost.
Překlad: Fr. Jean-Nepomucene T.O.P.
 
***
Komentáře REX!:
Dobré duchovní plody, které apoštolát FSSPX nesl a o nichž biskup Schneider mluví, byly dány především skutečností, že FSSPX nepřijalo zhoubné nauky Druhého vatikánského koncilu, ani novou mši, která je jejich vyjádřením. Z tohoto pohledu je tedy naprosto nepochopitelné, že v době, kdy papež František jedná tak, že jsou tím otřeseni dokonce i umírnění progresivisté typu kardinála Burkeho nebo biskupa Schneidera, usiluje vedení FSSPX tak vehementně o regularizaci Bratrstva. Když biskup Schneider mluví o různých „příbytcích“ v Církvi, nevědomky tím vyjadřuje to, co FSSPX dříve v minulosti vždy jednoznačně odmítalo: nebýt součástí „ekumenické ZOO“, kde má každý svou „klec“, a kde existuje mnohost „pravd“.
Pokud biskup Schneider mluví o pastoračním charakteru koncilu a z toho dovozuje, že FSSPX nemusí přijmout všechny dokumenty koncilu, pak se nicméně dostává do rozporu s prefektem Kongregace pro nauku Víry kardinálem Müllerem (blíže o něm zde), který jednoznačně prohlásil, že FSSPX musí jako závazné přijmout všechny dokumenty tohoto zhoubného koncilu. Vzhledem k tomu, že kardinál Müller zastává rozhodný oficiální post, lze očekávat, že i po regularizaci FSSPX bude tlak na to, aby přijalo koncil jako celek. Když biskup Schneider tvrdí, že dogma se nezměnilo a koncil je v souladu s Tradicí, vlastně se jen přihlašuje k tezi jiného progresivisty, totiž rezignujícího papeže Ratzingera s jeho hermeneutikou kontinuity. (K nesmyslnosti této teze doporučujeme čtenářům článek zde.) Radikální progresivista a neomodernista František se však nepřímo již několikrát vyjádřil tak, že tuto umírněně progresivistickou tezi odmítá. 
Téma osobní prelatury, o němž se biskup Schneider také vyjadřuje, by samo o sobě vydalo na obsáhlý článek. Postačí však poznamenat, že ani toto kanonické uspořádání nezaručí FSSPX přetrvání do budoucnosti a představuje při žalostném stavu, v jakém se nachází nejvyšší hierarchie Církve, velké riziko, že bude muset činit nepřijatelné kompromisy s neomodernisty.
Tvrzení biskupa Schneidera, že by arcibiskup Lefebvre „s vděčností takovou oficiální církevní strukturu a takové uznání jím vedeného apoštolátu ze strany Církve přijal“ lze považovat za tragikomické. Spíše lze předpokládat, že pokud by se dobrý arcibiskup dožil Františkovy papežské vlády, jeho zděšení by bylo takové, že by naprosto odmítl s takovým člověkem jakkoliv jednat a spíše by se vážně zamýšlel nad tím, zda je skutečně právoplatným papežem. Stačí si přečíst například proslulou Deklaraci z roku 1974 nebo dopis kardinálu Gantinovi v podobném duchu zde. Ostatně to sám arcibiskup v roce 1988 vyjádřil jednoznačně:  Položím rozhovory na doktrinální úroveň: Souhlasíte s velkými encyklikami všech papežů, kteří vás předcházeli? Souhlasíte s Quanta Cura Pia IX., Immortale Dei a Libertas Lva XIII., Pascendi Gregis Pia X., Quas Primas Pia XI., Humani Generis Pia XII.? Jste v plném společenství s těmito papeži a jejich učením? Přijímáte ještě celou Protimodernistickou přísahu? Jste za společenskou vládu Našeho Pána Ježíše Krista? Nepřijímáte-li nauku svých předchůdců, je zbytečné se bavit! Dokud nepřijmete opravu koncilu s přihlédnutím k nauce těchto papežů, svých předchůdců, není možný žádný dialog. Je zbytečný.“ Na tomto postoji až do své smrti již nic nezměnil a tím spíš by na něm nic neměnil dnes, kdy je krize v Církvi o poznání hlubší.
Poslední komentář má obecný charakter. O prelátech typu biskupa Schneidera pojednává například článek Užitečnost falešné pravice, kde si čtenáři mohou připomenout některé postoje tohoto biskupa (podle něj Svaté přijímání na ruku není nutné zakázat, [koncilní] ekumenismus je nutný apod.). Jestliže tedy podobní preláti (Burke, Caffaro, Brandmüller, Meisner) předkládají Františkovi svá dubia resp. vyjadřují této aktivitě podporu, je to jistě dobře, a budiž jim tato snaha ke cti, je však potřeba si zároveň uvědomit, že tito lidé nejsou řešením problému, jak někteří věřící naivně očekávají, ale že jsou stále jeho součástí. Tito lidé totiž nejsou žádnými konzervativci, jak se tomu rozumělo ještě v době Druhého vatikánského koncilu. To jen krize v Církvi pokročila natolik, že se celé spektrum posunulo tak, že arcibiskup Lefebvre by dnes nebyl konzervativcem, ale nejspíš by dostal nálepku „ultratradicionalisty“.
Všechny snahy o regularizaci FSSPX je proto v současné situaci nutné odmítnout a svůj postoj otevřeně projevovat.